ZELENÁ VÝSTAVA

Vzdělávací výstavy pro žáky základních a středních škol graficky uzpůsobené i pro robotické čtení pro nevidomé a doplněné o multimediální doprovodné prvky.

Karel Čapek

(9. ledna 1890 Malé Svatoňovice – 25. prosince 1938 Praha) byl český spisovatel, intelektuál, novinář, dramatik, překladatel a amatérský fotograf. Byl mladším bratrem malíře a spisovatele Josefa Čapka (1887–1945).

Dílo Karla Čapka

Čapkovu uměleckou osobnost formovalo jeho filozofické
a estetické vzdělání a dlouholetá činnost novinářská. Hlásil se k mladé generaci a k jejím snahám o moderní umění. Své první prozaické práce psal společně s bratrem Josefem:
Zářivé hlubiny a jiné prózy – 1916
Krakonošova zahrada – 1917

V další tvorbě pokračoval Karel Čapek samostatně:
Boží muka – 1917
Trapné povídky – 1921
Italské listy – 1923
Anglické listy – 1924
Výlet do Španěl – 1930
Obrázky z Holandska – 1932
Cesta na sever – 1936
Hovory s T. G. Masarykem – 1936 – 3 díly souhrnně
Továrna na Absolutno – 1922
Krakatit – 1924 – v románu položil Čapek otázku možnosti pokroku v technické civilizaci a současně bezpečnosti lidstva. Byla to podivuhodně výstižná vize krize lidstva ve století atomové bomby
Povídky z jedné kapsa – 1929
Povídky z druhé kapsy – 1929
Hordubal, Povětroň, Obyčejný život – 1933-34, románová trilogie
Válka s Mloky – 1936 – alegorický příběh Mloků, kteří svým zvířecím mechanismem nahradili mechanismus robotů a stali se hrozivým nebezpečím pro lidstvo
Bílá nemoc – 1937 – v postavě Maršála ukazuje na scestnou a krutou logiku mocných jedinců a tragédii bezmoci ušlechtilého, ale izolovaného lékaře, který musí kapitulovat před davovým fanatismem
První parta – 1937
Matka – 1938
Život a dílo skladatele Foltýna – vydáno posmrtně v roce 1939, torzo psychologického románu

Ve dvacátých letech 20. století se Čapek zaměřuje převážně na dramatickou tvorbu. Tehdy bylo inscenováno šest z jeho osmi her.
Loupežník – 1920
RUR (Rossumovi Univerzální Roboti) – 1920, toto dílo bylo vyznamenáno státní cenou. Jedná se o střetnutí člověka
s technikou, když se u dvou robotů, bez lidských vlastností, zrodil cit a oduševnění
Věc Makropulos – 1922, dílo bylo zhudebněno Leošem Janáčkem
Adam Stvořitel – 1927, společné dílo bratrů Karla a Josefa Čapků

Tvorba pro děti:
Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek – 1932
Dášenka čili Život štěněte - 1933

 

Jaroslav Seifert

23. září 1901 Žižkov, Rakousko-Uhersko – 10. ledna 1986 Praha, ČSSR

Studoval na několika gymnáziích, studia nedokončil pro mnoho neomluvených hodin. V této době Seifert trávil mnoho času po pražských pivnicích, kde skládal básně za pivo.

Jeho první básnická sbírka byla vydána v roce 1921, v tomto roce též vstoupil do Komunistické strany Československa. Ve 20. letech byl považován za hlavního představitele československé umělecké avantgardy.

V březnu 1929 byl, spolu se šesti dalšími předními komunistickými spisovateli, vyloučen z komunistické strany, protože podepsal Manifest sedmi protestující proti bolševizaci v novém vedení Komunistické strany Československa.

V roce 1949 Seifert zanechal žurnalismu a začal se věnovat výhradně literatuře. Jeho poezie byla poctěna významnými státními cenami v letech 1936, 1955 a 1968. V roce 1967 byl jmenován národním umělcem. V letech 1968–1970 byl oficiálním předsedou Československého svazu spisovatelů.
V prosinci 1976 patřil mezi první signatáře Charty 77. Za své aktivní vystupování byl v období tzv. normalizace nucen odejít do ústraní. V tomto období byl stále více orientován na český disent, jeho díla pravidelně vycházela v samizdatu.
V roce 1984 obdržel Nobelovu cenu za literaturu, kterou však za něj přebírala jeho dcera a to kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu. Ačkoli to byla velmi významná událost, ve sdělovacích prostředcích ovládaných tehdejším režimem o tom padla jenom suchá zmínka.

Pracoval jako redaktor mnoha novin a časopisů Rudé právo, Rovnost, Sršatec, Reflektor. Seifert také působil jako zaměstnanec Lidového domu. Seifert se podílel na vzniku
a činnosti skupiny Devětsil, společně s K. Teigem redigoval Revoluční sborník Devětsilu a mezinárodní revue Disk. Po roce 1945 vedl literární časopis Kytice a redigoval básnickou edici Klín (nakladatelství práce). Básně tiskl (od roku 1920) především v Právu lidu, Kmeni a Červnu.

Počátkem roku 1986 Jaroslav Seifert umírá. Státní pohřeb v Rudolfinu hrozil přerůst v protikomunistickou manifestací, a proto ministerstvo vnitra z příprav pohřbu vyloučilo rodinu. Církevní rozloučení konané
v břevnovském kostele sv. Markéty bylo pod dohledem státní bezpečnosti. Místem posledního spočinutí Jaroslava Seiferta jsou Kralupy nad Vltavou.

 

Jiří Suchý

Narozen 1. října 1931 v Plzni

Jiří Suchý je populární skladatel písňových textů, dramatik. Jeho činnost je zaměřena i na poezii a prózu, která zahrnuje především písňové texty.

Jiří Suchý pochází z Plzně. Po několika letech života
v Klatovech se rodina přestěhovala do Prahy. Jiří Suchý vystudoval střední školu a poté pracoval jako reklamní grafik. Zároveň se věnoval divadlu a hudbě. Psal písňové texty a hrál na kotrabas.

V pražské Redutě začala spolupráce Jiřího Suchého s Jiřím Šlitrem a Miroslavem Horníčkem, později i s Ivanem Vyskočilem. V roce 1958 založili spolu Divadlo Na Zábradlí, jež otevřeli hrou Kdyby tisíc klarinetů, později zfilmovanou.

Brzy po vzniku Divadla Na zábradlí vytvořil Jiří Suchý spolu s Jiřím Šlitrem a Františkem Havlíkem divadlo SEMAFOR (SEdm MAlých FORem), kde v roce 1966 vznikl i Jonáš klub jako středisko nekonformního kulturního života.
Po smrti Jiřího Šlitra a díky nepříznivým politickým poměrům byly Suchého tvůrčí možnosti značně omezeny. Spolupráce s F. Havlíkem však pokračovala dál a na jevišti se jeho partnery stali např. Josef Dvořák a zejména zpěvačka
a herečka Jitka Molavcová.

Po listopadu 1989 se Jiří Suchý stal opět ředitelem Semaforu, založil vydavatelství Klokočí a filmovou společnost Perplex.

Výběr z díla:
Dramata:
Faust, Markéta, služka a já - 1959, spolupráce s Ivanem Vyskočilem
Člověk z půdy - 1959
Taková ztráta krve - 1960
Zuzana je sama doma - 1961, pásmo
Jonáš a tingl-tangl - 1962
Kdyby tisíc klarinetů - 1965, zfilmováno
Poslední štace - 1968

 

Zdeněk Svěrák

narozen 28. března 1936 v Praze

je český dramatik, scenárista, herec, autor písňových textů
a spisovatel. Po studiu na gymnáziu a Vysoké škole pedagogické, kterou dokončil roku 1958, odešel společně se svou budoucí manželkou učit do severozápadních Čech, nejprve do Měcholup a poté do Žatce. Po čtyřech letech ale pedagogickou dráhu opustil a začal pracovat v Československém rozhlase. Zde se stal jedním z autorů rozhlasového pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka,
v němž vznikla postava nedoceněného českého velikána Járy Cimrmana. V rozhlase také poznal hudebníka Jaroslava Uhlíře, s nímž od té doby spolupracuje.
Roku 1967 vzniklo Divadlo Járy Cimrmana zkoumající odkaz Járy Cimrmana. Pro toto divadlo připravil Svěrák první hru pojmenovanou Akt a na dalších třinácti se pak spoluautorsky podílel spolu s Ladislavem Smoljakem. Ve všech hrách divadla také Svěrák hraje. Se Smoljakem začali posléze psát i filmové scénáře a v natočených filmech se pak obvykle jako herci také objevovali. Některé scénáře, například pro filmy Vrchní, prchni! nebo Tři veteráni, pak psal Svěrák i sám.

Během osmdesátých let 20. století spolupracoval Svěrák také s režisérem Vítem Olmerem, v jehož několika filmech rovněž hrál. Na začátku devadesátých let téhož století začal Zdeněk Svěrák psát scénáře, podle nichž filmy natáčel jeho syn Jan. Vznikly tak snímky Obecná škola, Kolja, Tmavomodrý svět či Vratné lahve. Film Kolja získal krom jiného také Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film roku 1996.

Od roku 1994 spolupracuje s Centrem Paraple, které pečuje o pacienty s poraněním míchy odkázané na invalidní vozík. Vedle dramat a filmových scénářů píše též písňové texty, které také zpívá, dále je pisatelem pohádek a povídek. Je tak autorem tří povídkových knih nazvaných Povídky, Nové povídky a Po strništi bos. Připravil též televizní večerníček Radovanovy radovánky. Za své dílo získal několik ocenění a to nejen v České republice, ale také v zahraničí.

 

 

Radio 100 ČSR Televize 100 ČSR

Externí odkazy

Veškeré foto, audio, video a knižní materiály umístěné na tomto vzdělávacím portále jsou výhradně pro účely doplnění konkrétní výstavy
a je zakázáno jakékoliv kopírování, šíření obsahu třetím stranám.  Další distribucí se uživatel vystavuje postihu porušení autorského zákona.