ZELENÁ VÝSTAVA

Vzdělávací výstavy pro žáky základních a středních škol graficky uzpůsobené i pro robotické čtení pro nevidomé a doplněné o multimediální doprovodné prvky.

Václav Havel

5. října 1936 Praha – 18. prosince 2011 Vlčice-Hrádeček, byl český dramatik, esejista, disident a kritik komunistického režimu a později politik. Byl devátým a posledním prezidentem Československa (1989–1992) a prvním prezidentem České republiky (1993–2003).

Václav Havel působil v 60. letech 20. století v Divadle Na zábradlí, kde jej také proslavily hry Zahradní slavnost (1963) a Vyrozumění (1965). V době kolem pražského jara se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení demokratické společnosti. Po násilném potlačení reforem vojenskou invazí států Varšavské smlouvy byl postižen zákazem publikovat a stal se jedním z prominentních disidentů, kritiků tehdejšího normalizačního režimu. Vystupoval na obranu politických vězňů a stal se spoluzakladatelem a jedním z prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských práv Charta 77. To upevnilo jeho mezinárodní prestiž, ale také mu vyneslo celkem asi pět let věznění. V této době napsal kromě dalších divadelních her také vlivné eseje, například Moc bezmocných (1978).

Po vypuknutí sametové revoluce v listopadu 1989 se stal jedním ze spoluzakladatelů protikomunistického hnutí Občanské fórum a jako jeho kandidát byl 29. prosince 1989 zvolen prezidentem Československa. Měl zásadní vliv na směřování země k parlamentní demokracii a zapojení do politických struktur západní civilizace. V roce 1992 se mu však nepodařilo zabránit rozpadu československého státu na dvě samostatné republiky: Českou a Slovenskou. Od roku 1993 byl po dvě funkční období prezidentem České republiky. Jako prezident vyvedl Československo z Varšavské smlouvy (1. července 1991) a výrazně přispěl ke vstupu nástupnické České republiky do Severoatlantické aliance (NATO) v roce 1999. Výrazně prosazoval také přijetí země do Evropské unie, uskutečněné v roce 2004, po jeho odchodu z funkce prezidenta.

Jako literát se světově proslavil svými dramaty v duchu absurdního divadla, v nichž se mimo jiné zabýval tématy moci, byrokracie a jazyka, a také svým esejistickým dílem. V esejích a dopisech z vězení se vedle politických analýz zaobíral filozofickými otázkami svobody, moci, morálky či transcendence. Věnoval se také experimentální poezii; básně psané především v 60. letech obsahuje jeho sbírka Antikódy.

Jeho první funkční období, kdy byl posledním prezidentem komunistického Československa, trvalo půl roku, tedy do prvních svobodných voleb. V tomto období byl na vrcholu své moci; Komunistická strana byla v hluboké defenzivě a nová demokratická politická scéna se ještě neustálila. Některá Havlova rozhodnutí z tohoto období jsou dodnes kontroverzní, například mimořádně rozsáhlá amnestie. Z vězení byla počátkem roku 1990 propuštěna řada zločinců, z nichž mnozí brzy pokračovali v páchání závažné trestné činnosti, a po amnestii následovala také vězeňská vzpoura v Leopoldově. Václav Havel nikdy neprosazoval radikální zúčtování s přisluhovači komunistického režimu. Splnil však svůj hlavní úkol, přípravu svobodných voleb a budování základů demokratické společnosti. Řadou projevů i symbolických aktů dodával občanům sebevědomí a zároveň nezakrýval obtížnost situace. Známým se v tomto smyslu stal jeho první novoroční prezidentský projev z 1. ledna 1990.

Podruhé byl Václav Havel zvolen prezidentem 5. července 1990 již svobodně zvoleným Federálním shromážděním, v němž nyní převažovali zástupci Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu. Na politické scéně se objevily nové silné osobnosti konkurující Havlovi a jeho přívržencům; především Václav Klaus v Česku a Vladimír Mečiar na Slovensku přispěli k formování nového stranického systému a dokázali získat masovou podporu. Tzv. pomlčková válka o pojmenování společného státu ukázala rychle rostoucí napětí mezi oběma republikami federace. To bylo ještě umocňováno jak odlišnou politickou orientací slovenské a české reprezentace, tak i nepružným ústavním rámcem federace, který po odstranění komunistického diktátu vůči parlamentům již nedokázal správně fungovat. Václav Havel se postavil jednoznačně na stranu zachování společného státu. Volební období počínající rokem 1990 bylo koncipováno jako zkrácené; ve volbách 1992 zvítězila v Česku Klausova pravicová Občanská demokratická strana (ODS) a na Slovensku Mečiarovo nacionalistické Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), zatímco Havlovi blízké strany, jako Občanské hnutí, propadly. Rozpadu společného státu nezabránilo ani hlasování federálního shromáždění o Československu jako Unii (na popud Miloše Zemana), jehož výsledek byl oběma stranami ignorován. Václav Havel odstoupil z prezidentského úřadu tři měsíce před vypršením mandátu 17. července 1992 (s účinností k 20. červenci), poté, co nebyl Federálním shromážděním zvolen na další funkční období a bylo jasné, že konec Československa je nevyhnutelný. Pak se na několik měsíců stáhl z veřejného života.

 

Alexander Dubček

27. listopadu 1921 Uhrovec – 7. listopadu 1992 Praha

Vrcholný představitel a nejoblíbenější politik "Pražského jara 68" Alexander DUBČEK (27. 11. 1921) se narodil ve slovenském Uhrovci (dalším slavným rodákem byl spisovatel Ĺudovít Štúr) v rodině truhláře Štefana Dubčeka, který okusil slasti i strasti života za velkou louží.

Malý Saša se ještě jako chlapec přestěhoval s rodiči -přesvědčenými komunisty - do sovětské Kyrgizie, poté do Gorkého, odkud se těsně před válkou všichni vrátili na Slovensko. Po vyučení zámečníkem vstoupil mladý Alexander do tehdy ilegální KSS a velmi aktivně se zapojoval do dění Slovenského národního povstání. Bohužel, jeho starší bratr Julek v těchto bojích v lednu 1945 padl. Hned po válce se Dubček (stejně jako spousta jiných odbojářů a partyzánů) začal aktivně věnovat politické kariéře a také se oženil se svou dlouholetou snoubenkou Annou, která mu byla po celý život velkou oporou.

Díky perfektní znalosti ruského jazyka odjel na studia do Moskvy (mezi jeho spolužáky patřil i Michail Gorbačov) a po návratu jeho politická hvězda stoupala strmě nahoru:

1951 - tajemník Okresního výboru KSS v Trenčíně,
1955 - člen Ústředního výboru KSS,
1958 - člen ÚV KSS i ÚV KSČ,
1960 - tajemník ÚV KSČ pro průmysl,
1963 - první tajemník ÚV KSS a člen předsednictva ÚV KSČ,
1968 - první tajemník ÚV KSČ. Zlomový byl r.1967, kdy se ještě mladý Dubček stal oponentem a tvrdým kritikem prezidenta A. Novotného a do pohybu se daly události Pražského jara - tzv. socialismus s lidskou tváří. Prezident Novotný odstoupil, na jeho místo byl zvolen Ludvík Svoboda, hrdina z 2. sv. války. A. Dubček se stal nejoblíbenějším politikem širokých mas právě proto, že se nenechal zastrašit výhrůžkami nejen konzervativních komunistů, ale i čelních komunistických představitelů spřátelených států a hlavně SSSR v čele s L. Brežněvem.

Sílící vliv nové vlny reformních politiků, výzva spisovatele Ludvíka Vaculíka - Dva tisíce slov - a obrovská podpora obyčejných lidí, volajících po změnách - to všechno vyústilo v tragickou srpnovou invazi spojeneckých vojsk, které předcházely tzv. Zvací dopisy zrádců českého národa - V. Bilaka, A. Indry, M. Jakeše, L. Štrougala a G. Husáka. Mezitím byla v Čierne nad Tisou zatčena a internována reformní vláda ve složení: Dubček, Smrkovský, Černík, Špaček, Šimon a Kriegel (který jako jediný nepodepsal) a tito čestní představitelé byli donuceni podepsat potupný protokol o normalizaci.

Opět byla zavedena cenzura, cestování jen na vízum, nastoupil husákovský - prosovětský režim. Dubček byl "odklizen" na místo velvyslance v Turecku, r. 1970 zbaven členství v KS a nakonec
i degradován z plukovníka na vojína. Vrátil se s rodinou do Bratislavy, pracoval u Státní správy Slovenských lesů a byl nejhlídanějším objektem StB.

 

Pavel Rychetský

Narozen 17. srpna 1943 v Praze

Pavel Rychetský je politik, právník a od srpna 2003 předseda Ústavního soudu České republiky. Od července 1998 do července 2002 byl místopředsedou vlády Miloše Zemana a zastával post předsedy Legislativní rady vlády. V následující vládě Vladimíra Špidly zastával až do srpna 2003 stejné posty, navíc byl ministrem spravedlnosti.
Od ustavení Senátu v roce 1996 až do jmenování ústavním soudcem byl rovněž senátorem za Strakonicko.
Narodil se v rodině pražského advokáta. Jeho otec Josef Rychetský hájil v roce 1956 komunistického soudce Karla Vaše, strůjce řady justičních vražd. Jeho syn, Pavel Rychetský, považuje Vaše, na rozdíl od některých historiků, za politického vězně, který se stal také obětí politických procesů, protože v nich byli souzeni i lidé, kteří je původně pomáhali rozjíždět.

Studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Členem KSČ v letech 1966 až 1969. Po studiích nastoupil k Městskému soudu v Praze jako justiční čekatel, ale bylo proti němu zahájeno soudní stíhání kvůli jeho nesouhlasu s procesem vedeným proti účastníkům tzv. majálesových událostí. Od té doby pracoval jako asistent na právnické fakultě. Od roku 1968 až do sametové revoluce pracoval jako podnikový právník v SBD Pokrok. Stal se signatářem Charty 77, publikoval v samizdatu i exilových časopisech. Dne 8. ledna 1990 byl jmenován generálním prokurátorem.

V červnu 1990 se stal místopředsedou československé vlády. Ze své pozice předložil Federálnímu shromáždění řadu ústavních zákonů. Od roku 1992 vykonával advokátní praxi a přednášel politologii na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE v Praze. V letech 1996 až 2003 byl senátorem za ČSSD ve volebním obvodu č. 12 (Strakonice). Do jmenování místopředsedou vlády ČR zastával funkci předsedy Ústavně právního výboru Senátu Parlamentu ČR, byl členem Mandátového
a imunitního výboru a Organizačního výboru.

Dne 6. srpna 2003 byl jmenován soudcem a předsedou Ústavního soudu. Funkce ústavního soudce trvá deset let, v květnu 2013 jej ale prezident Miloš Zeman hodlal jmenovat opětovně a v červnu k tomu získal potřebný souhlas Senátu. Rychetský nicméně dopředu prohlásil, že podruhé chce funkci soudce Ústavního soudu zastávat jen do roku 2017.

Ocenění
Dne 12. července 2005 obdržel francouzský Řád čestné legie v hodnosti důstojníka. V srpnu 2011 se stal předsedou Alliance française Brno.
V září 2016 získal čestný doktorát v oboru právo na Univerzitě Pavla Jozefa Šafárika v Košicích.

 

Vladimír Mečiar

 sa narodil 26. júla 1942 vo Zvolene. Po absolvovaní strednej školy v roku 1959 pracoval na Okresnom národnom výbore v Žiari nad Hronom. V rokoch 1967-68 bol predsedom Okresného výboru Československého zväzu mládeže
a podpredsedom Výboru ľudovej kontroly ONV v Žiari nad Hronom. V roku 1969 bol odvolaný z funkcií v mládežníckom hnutí a vylúčený z radov KSČ. Po polroku nezamestnanosti nastúpil ako pomocný tavič oceliarne ZŤS Dubnica nad Váhom.

V roku 1974 ukončil diaľkové štúdium na Právnickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave a začal pracovať v Skloobale Nemšová najprv ako referent, neskôr ako podnikový právnik.

Do politického života vstúpil po novembri 1989. V roku 1990 sa stal ministrom vnútra a životného prostredia SR a súčasne bol za VPN poslancom Federálneho zhromaždenia ČSFR
(1990-92). V júni 1991 založil politické Hnutie za demokratické Slovensko, ktorého je doteraz predsedom. Po parlamentných voľbách v roku 1990, 1992 a 1994 sa stal predsedom vlády SR, dva razy - v roku 1991 a 1994 - bol z funkcie odvolaný. V parlamentných voľbách v roku 1998 bol zvolený za poslanca NR SR, mandátu sa však vzdal.

V prezidentských voľbách v máji 1999 sa uchádzal o post hlavy štátu. V prvom kole 15. mája 1999 získal 1 097 956 hlasov voličov. Do druhého kola postúpil ako druhý za Rudolfom Schusterom. V druhom kole prezidentských volieb 29. mája 1999 získal 1 293 642 hlasov, čo predstavovalo 42,81 percenta hlasov voličov. Umiestnil sa na druhom mieste za Rudolfom Schusterom.

V parlamentných voľbách 2002 bol opäť zvolený za poslanca NR SR, je členom Výboru NR SR pre ľudské práva, národnosti a postavenie žien.

Vladimír Mečiar je ženatý a má štyri deti.

 

 

Radio 100 ČSR Televize 100 ČSR

Externí odkazy

Veškeré foto, audio, video a knižní materiály umístěné na tomto vzdělávacím portále jsou výhradně pro účely doplnění konkrétní výstavy
a je zakázáno jakékoliv kopírování, šíření obsahu třetím stranám.  Další distribucí se uživatel vystavuje postihu porušení autorského zákona.