ZELENÁ VÝSTAVA

Vzdělávací výstavy pro žáky základních a středních škol graficky uzpůsobené i pro robotické čtení pro nevidomé a doplněné o multimediální doprovodné prvky.

 

Vítej v loutkovém světě. U příležitosti 100. výročí pana Spejbla se seznámíš se světem loutek a zejména s těmi neznámějšími, Spejblem a Hurvínkem. Ale vše hezky popořádku. Nejprve si vysvětlíme co je to loutkové divadlo, poté co je to loutka a jaké máme druhy a pak něco málo z historie loutkařství, které ač tomu nebudeš věřit, sahá hluboko do minulosti.

Co je to tedy loutkové divadlo:

Loutkové divadlo je divadlo, jehož základním (i když často ne jediným) vyjadřovacím prostředkem je neživá hmota – výtvarný předmět – nejtypičtěji loutka. Historii loutkového divadla je možné vysledovat až do starověku, je typickým projevem mnoha národů zejména Asie a Evropy, i když s nějakou formou loutkového divadla se můžeme setkat snad ve všech koutech světa (např. bunraku v Japonsku).

Kromě lidových a tradičních forem loutkového divadla existuje loutkové divadlo kabaretní, experimentující a, zejména ve 20. století budovaná, divadla „kamenná“ se stálým divadelním provozem. V evropském regionu je ale asi nejtypičtější formou loutkového divadla malá (1–3členná) kočující (tedy mobilní) skupina hrající v kulturních a školských zařízeních, na přehlídkách a festivalech a samozřejmě na nejrůznějších poutích, jarmarcích, slavnostech apod.

Loutkové divadlo je dnes často chápáno jako divadlo pro děti, ale to je tradice velmi mladá. Většinou šlo vždy o zábavu vícegenerační.

V českých zemích patří loutkové divadlo k tradičním formám divadelní zábavy již řadu století. Mezi nejznámější loutkáře českých dějin patří Matěj Kopecký se svojí postavou Kašpárka a v novodobé historii Josef Skupa a Miloš Kirschner s loutkami Spejbla a Hurvínka, které je možné vidět dodnes (Divadla Spejbla a Hurvínka).

K českým zvláštnostem v oboru loutkového divadla také patří založení mezinárodní celosvětové loutkářské organizace UNIMA. Stalo se tak na počátku 20. století v Praze v Říši loutek a prvním předsedou byl PhDr. Jindřich Veselý. Dále je to vznik celosvětově prvního odborného časopisu Loutkář a konečně i vznik celosvětově první vysoké loutkářské školy (dnes KALD DAMU).

Loutkové divadlo v Lounech je nejstarší stálé (kamenné) loutkové divadlo v České republice a pravděpodobně i v Evropě, které bylo vystaveno v roce 1920.

 

Co je to loutka a jaké vlastně druhy existují:

Loutky se dělí jednak podle materiálu (sláma, látka, dřevo, plastik), ale zejména podle techniky vedení čili oživování. Podle toho lze loutky rozdělit na:

  • Závěsné – marioneta – loutka zavěšená na drátu nebo nitích, často s niťovým vedením rukou a vahadlem pro pohyb nohou, aby ji loutkoherec mohl ovládat jednou rukou. Tradiční loutka pro loutkové divadlo, ale také jako jarmareční loutka, která „hraje“ na hudební nástroj a podobně.
  • Spodové:
  • Maňásek – látková loutka, která se navléká na ruku a vodí zespodu. Oblíbená také jako hračka, zvířátko.
  • Javajka nebo javánka (wajang) – loutka na tyčce nebo drátu, vedená zespodu.
  • Vařečková loutka – jednoduchá loutka, vedená zespodu.
  • Vedené – např. manekýn – velká, obvykle látková loutka, kterou loutkoherec drží před sebou.
  • Ostatní:
  • Stínová loutka.
  • Vodní loutka.
  • Loutka pro animovaný film – bez vedení, pohyblivé části musí držet v nastavené poloze.

Tak jako při dětské hře může jako „auto“ posloužit téměř jakýkoli předmět, mohou jako improvizované „loutky“ vystupovat různé předměty, animované jen celkovým pohybem a hlasem. Loutkové hře se podobá také technika divadelní hry s maskou, také ve složitých kostýmech se může herec do jisté míry podobat loutkoherci.

Marioneta

Javajka

Vařečková loutka

Manekýn

Stínová loutka

Vodní loutka

Loutka pro animovaný film

 

 

A nakonec, jaká je historie loutkového divadla, loutkařství atd:

Loutky a prvky loutkového divadla se v českých zemích vyskytovaly pravděpodobně již v nejstarším období, především v kultovních obradech, náboženských cermoniích a lidových zvycích. Ve středověku se zejména prstové loutky, jak o tom svědčí ikonografické materiály, staly součastí zábavných produkcí komediantů na trzích a jarmarcích. Od 17. století začaly do českých zemích stále častěji zajíždet anglické, nizozemské, italské a později německé divadelní skupiny, které vedle divadelních představení živých herců předváděly jako doplňkovou atrakci i představení s marionetami. Mezi první významné loutkáře tohoto období patří Johann Hilferding, Girolamo Renzi, Antoni Geissler ad. Mnozí z těchto divadelníků se postupně specializovali na loutkové divadlo. V jejich repertoáru se mísily žánry a tématické okruhy evropského divadla (biblické hry, anglické tragedie, italské improvizované komedie, operní librata, německé Haupt-und-Staataktionen) ad. Vzhledem k tomu, že od 17. stol. bylo české království součastí rakouské monarchie a germanizační snahy postihly zejména obyvatele větších měst, konala se jejich představení převážně v němčině.

V druhé pol. 18. stol. však začali na území českých zemí působit i loutkáři české národnosti, kteří putovali se svými marionetami městečkami a vesnicemi českého venkova. Postupně vznikla tradice loutkářských rodin (Maisnerové, Kopečtí, Finkové, Dubští, Kočkové ad.), v kterých se provozování loutkového divadla dědilo jako rodové řemeslo. Nejproslulejším loutkářem a symbolickým představitelem loutkářů 1.pol. 19. stol. stal Matěj Kopecký. Scéna českých loutkářů vycházela po výtvarné stránce z barokních tradic, což se projevovalo zejména u marionet, jenž byly převážně dílem lidových řezbářů náboženských barokních platik. Loutkář sám vodil všechny loutky a sám mluvil za všechny postavy. Vznikl tak ojedinelý inscenační styl, v němž toporná pohyblivost marionet na drátě byla vyvažovaná vysoce stylizovaným patetickým hlasovým projevem. Repertoár tvořily původně hry převzaté od zahraničních loutkářů např. o Faustovi, Jenovefě, Donu Juanovi, Alcestě. Od začátku 19. století se rozšířil i o adaptace her českého činoherního divadla, zejména o rytířské, loupežnické a historicko – vlastenecké hry. K nejzajímavějším hrám patřilo několik anonymních her (Posvícení v Hudlicích), psaných patrně přímo pro české loutkáře. Typickou komickou postavou českých loutkářú byl Pimprle, později Kašpárek, který svou komikou odpovídal mentalitě lidových diváků. V době vrcholícího emancipačního hnutí za obrodu českého národa plnili lidoví loutkáři významnou společenskou funkci, přinášeli lidovému obecenstvu silný emociální zážitek a zároveň, navzdory naivitě či pokleslé literární úrovní, nepřímo zprostředkovaleli svému publiku v české řeči myšleneky osvícenství a národního obrození.

V druhé pol. 19. století se v městech, hlavně v Praze, rozjíjela forma loutkového divadla tkz. jesle, původně určena pro uvádění vánočních betlémských her. V produkcích kočovních marionetářů, jenž v této době již nedokázali držet krok s rýchlým rozvojem kultury se projevila výrazná stagnace. Programovou orientaci na nevyspělé vrstvy obyvatelstva jen dovršovali svou izolaci od celkového kulturního vývoje. Výjimkou byl loutkiář J. N. Lašťovka, jenž se snažil přispůsobit novým společenským podmínkám jak obrodou repertoáru, tak inscenačního stylu. Do vývoje lidového loutkářství zasáhl i nástup realismu, jehož estetické postuláty nedokázali lidoví loutkáři výrazovými prostředky loutkového divadla naplnit. Ačkoli působili v Čechách až do 5O. let 20. stol. bylo tradiční lidové loutkářství od konce 19. stol. již vývojově uzavřeným jevem.

Od poloviny 19. století se začalo rozšířovat hraní s loutkami na malých domácích scénách tkz. rodinných divadlech, která pro zábavu svých dětí a přátel zhotovovali mnozí výtvarníci (např. M. Aleš, A. Scheiner ad.) i výtvarné nadaní diletanti. Mnohá z těchto rodinných divadel dosáhla pozoruhodné úrovně a stala se základem veřejně hrajích amatérských scén. Amatérské hnutí se začalo v Čechách narůstat v koncem 19. stol. Loutková divadla škol a různých spolků (zejména tělovýchovné organizace Sokol, která usilovala jak o tělesný, tak kulturní rozvoj svých členů) se orientovala hlavně na děti, kterým mělo loutkové divadla přinášet ušlechtilou zábavu i formu názorné výchovy. V repertoáru převažovaly pohádkové hry vydávané v mnoha edicích. Masový zájem o amatérské loutkářství se snažil podchytit Český svaz přátel loutkového divadla (zal. v 1911) a jeho nejagilnější člen Jindřich Veselý, který svou organizační a publikační činností, zejména vydáváním časopisů Český loutkář (1912-13) a Loutkář (1917-39) účinně podněcoval loutkářské aktivity. Vedle rodičů a pedagogů se o loutkové divadlo začali výrazně zajímat i výtvarníci, spisovatelé a herci, jenž se snažili v dosavadním chápání loutkového divadla zdůraznit estetické hodnoty a prosadit loutkové divadlo jako umělecký žánr. Loutkářské hnutí zintenzivnělo hlavně po vzniku Československé republiky.

Zlatý věk prožívala rodinná loutková divadla, pro které byly sériově vyráběny loutky a v mnoha sériích se vydávaly tištěné dekorace vysoké kvality. Na území republiky působilo přes dva tisíce souborů, pravidelně hrajících pro děti. Pro další rozvoj českého loutkářství měly zásadní význam soubory, jenž ve své tvorbě kladly důraz na umělecké kvality. Do jejich okruhu patřily Loutkové divadlo Umělecké výchovy (1914-54), vedené malíři O. Bubeníčkem a V. Skálou, Loutkové divadlo Feriálních osad v Plzni (1914-37), kde od r. 1917 působil J. Skupa, Říše loutek (1920-dosud), založena sochařem V. Suchardou a malířkou A. Suchardovou-Brichovou, Sokolské loutkové divadlo v Praze Libni (1923-39) vedené J. Malíkem ad. Zatímco tyto scény usilovaly o estetické působení na harmonický rozvoj osobnosti dětských diváků, J.Skupa v plzeňském divadle, kde vytvořil originální komické typy Spejbla a Hurvínka, se zaměřil v kabaretních a revuálních pořadech hlavně na dospělé diváky.

Ve 30. letech se začala prosazovat nová generace loutkářských režisérů (J. Malík, E. Kolár, V. Matouška, V. Šmejkal), kteří ovlivněni poetikou divadelní avantgardy pozměnili dosavadní inscenační styl českého loutkářství, zejména důrazem na metaforické a symbolické možnosti loutek a posílením funkce režie. Novou kvalitou spolupráce režiséra a scénografa potlačili předcházející hegemonii výtvarníků a v řadě vynikajích inscenacích dokázali využít specifiky loutkového divadla. V r. 193O zahájil J. Skupa činnost svého profesionálního zájezdového souboru, jenž dosáhl mimořádné popularity. Další profesionální scénu otevřel v 1936 v Praze J. Trnka, avšak navzdory vysoké výtvarné úrovni nedokázal čelit ekonomickým problémům.

Válka a německá okupace Československa těžce zasáhla do tohoto slibného vývoje. V této těžké době však dokázali čeští loutkáři obhájit společenské opodstatnění své tvorby. Významné místo patří Skupovi, který se svým souborem odvážně odehrál stovky představení posilujích víru diváků v spravedlivou budoucnost okupovaného národa. Úspěšná byla i činnost skupiny PULS (Pražská umělecká loutková scéna), založené v 1939 J. Malíkem, jejiž scénická pásma Poměnky a Sedmikrásky z klasické české poesie se staly morální oporou českých diváků a podnítily obdobnou tvorbu v řadě dalších českých měst (Trunov, Rakovník, ad.)

 

 

 

 Krátký český barevný film se záběry z loutkového filmového atelieru a z pracovny laureáta statní ceny Jiřího Trnky.(tehdy umístěné v prostorách dnešního kina Ponrepo v Bartolomějské ulici v Praze) přibližující natáčení Starých pověstí českých (plus pár etud se Švejkem). Kromě Jiřího Trnky se v dokumentu objevuje Stanislav Látal, jeho tehdejší pravá ruka a jeden z nejlepších českých animátorů (autor Robinsona Crusoe nebo skvělého Plivníka dlaždiče Housky).

 

 

 

Veškeré foto, audio, video a knižní materiály umístěné na tomto vzdělávacím portále jsou výhradně pro účely doplnění konkrétní výstavy
a je zakázáno jakékoliv kopírování, šíření obsahu třetím stranám.  Další distribucí se uživatel vystavuje postihu porušení autorského zákona.