ZELENÁ VÝSTAVA

Vzdělávací výstavy pro žáky základních a středních škol graficky uzpůsobené i pro robotické čtení pro nevidomé a doplněné o multimediální doprovodné prvky.

Helena Štáchová byla česká loutkoherečka, scenáristka, režisérka, dabérka, v letech 1996–2017 ředitelka loutkového Divadla Spejbla a Hurvínka. Pro televizi dabovala např. Lízu Simpsonovou v kresleném americkém seriálu Simpsonovi, nebo Míšu Kuličku.

Narodila se 18. listopadu 1944. Po maturitě byla přijata na pedagogickou fakultu k oboru literatura a výtvarná výchova, ke studiu však nenastoupila. Jako elévka přišla do Divadla Spejbla a Hurvínka (S+H), po roce se vydala studovat Divadelní fakultu Akademie múzických umění a po jejím absolvování v roce 1966 se ve svých 22 letech stala stálou členkou divadla.

V roce 1967 převzala po Boženě Welekové loutku Máničky a stala se její výhradní interpretkou, v pořadí už třetí. Jako první se připojila k tradici, zavedené Milošem Kirschnerem u Spejbla a Hurvínka, že se při hostování divadla v zahraničí naučila svou roli v jazyce hostitelské země. V roce 1971 byla speciálně pro ni vytvořena role Mániččiny „bábinky“ paní Kateřiny Hovorkové, která se stala čtvrtou hlavní postavou spejblovského divadla.

Pro divadlo později začala hry také psát a režírovat, spolu s Kirschnerem vytvořila rovněž řadu gramofonových desek, rozhlasových pořadů, knih apod. Po Kirschnerově smrti pokračovala v nahrávání s kolegou Martinem Kláskem. Nahrávky Divadla S+H v průběhu let získaly celkem 33 zlatých, 25 platinových a jednu diamantovou desku.

Od 1. ledna 1995 se Divadlo S+H přestěhovalo z Římské ulice na Vinohradech do nové budovy v Dejvicích. Po smrti ředitele a svého manžela Miloše Kirschnera se v roce 1996 sama stala jeho ředitelkou. V srpnu 2008 vyhrála pro divadlo osmiletý soudní spor s městem Plzní o práva na ochranné známky Spejbla a Hurvínka. Štáchová působila mimo divadlo také v televizi, dabingu a rozhlase. Propůjčila svůj hlas např. Líze Simpsonové z kreslené rodiny Simpsonových (v této roli ji po smrti nahradila Ivana Korolová), dabovala také Míšu Kuličku. Nějakou dobu učila na DAMU. Psala scénáře televizní i rozhlasové, hry pro děti i pro dospělé, sama je i režírovala a v Divadle S+H působila také dramaturgicky. Celkem napsala 9 knih a 54 scénářů, 7 her pro dospělé a 9 pro děti.

V roce 2013 pro Divadlo S+H převzala cenu Thálie, téhož roku obdržela Zlatý vavřínový řád Hospodářské komory.
 
V dubnu 2016 u příležitosti Hurvínkových 90. narozenin převzala z rukou Jiřího Hromady certifikát o čestném členství v Herecké asociaci.

Zemřela ve věku 72 let - 22. března 2017. Před smrtí stačila dokončit animovaný snímek Hurvínek a kouzelné muzeum. V roce 2018 jí Praha 6 udělila Čestné občanství in memoriam. Je pohřbena na Olšanských hřbitovech se svým manželem Milošem Kirschnerem.

 

 

 

 

Pro naši výstavu jsme vybrali rozhovor z pořadu Tandem s Janem Rosákem na Českém rozhlase Region z 9. ledna 2015. Kompletní zvukový záznam rozhovoru si pak můžete pustit po textem přepisu celého rozhovoru.

 

No a koho se dnes vaše dotazy mohou týkat? Mohla být dobrou učitelkou, ovšem utekla k umění. Napsala 7 knih a 52 scénářů, 7 her pro dospělé, 6 pro děti, získala 32 zlatých, 24 platinových, 1 multiplatinovou a diamantovou desku. Je tedy spisovatelka nebo zpěvačka nebo herečka? No tak v podstatě máte ve všem pravdu. Na Tandemu se dnes přišla projet loutkoherečka, zpěvačka, scénáristka, režisérka, dabérka a od roku 1996 ředitelka loutkového Divadla Spejbla a Hurvínka, první dáma českého loutkoherectví paní Helena Štáchová. Dobrý den.

Dobrý den, zdravím. To bylo vyčerpávájící.

Ano, já jsem se skoro vyčerpal. Teď už to bude spíš na vás. No ještě řeknu, že Helena Štáchová ráda říká: "S pomocí fantazie vytvořit ideální svět a vdechnout kusu dřeva život, to je nádherné dobrodružství." A to trvá bezmála už, představte si, neuvěřitelných 50 let. Tak si o některých milnících té cesty taky popovídáme. Hezkou chvilku u rádia na Tandemu, vážení posluchači.

Helena Štáchová je velice oblíbený host do rozhlasových i televizních pořadů, protože se s ní velice hezky povídá. Takže už i v Tandemu byla. Samozřejmě dokonce několikrát. Ale už je to opravdu nějaký pátek, takže já se hned v úvodu, Heleno, zeptám, co je u vás nového tak zhruba?

Tak v divadle, v divadle všechno, máme za sebou velmi složitou sezonu na konci, v prosinci jsme hráli i 3 představení denně, abysme uspokojili děti pro ten zájem divácký, takže teď trošičku ne odpočíváme, ale zkoušíme, protože divadlo čeká cesta do Koree a tím pádem připravujeme korejský program a připravujeme se na korejštinu, která údajně je zase ještě těžší než čínština, která nám přišla velmi těžká, než japonština, která byla lehčí než čínština, než vietnamština, která byla ještě těžší než čínština a teď jsme se dozvěděli, že korejština je ze všeho nejtěžší, takže uvidíme, jak to zvládneme všechno.

Při té příležitosti mě napadá, kolik těch jazykových verzí už jste museli takhle nacvičit? Dá se to spočítat vůbec?

23 asi tak. 23, 24, teď nevím přesně.

Tak nejčastější, nejfrekventovanější jsou asi angličtina a němčina.

Němčina, němčina. V našem případě němčina. My jsme tam prakticky jako doma. Mnohokrát do roka a vlastně tam nás znají už od dětských let, protože tam byly večerníčky stejně tak jako tady. Pak ty Ein Kessel Buntes a podobně, tak kde zase nás znali ti dospělí. Takže oni nás mají trošku jako součást své kultury, jako božského Káju, tak trošku i ten Hurvínek se tomu blíží a my tam jezdíme moc rádi, protože to je takový, my když začneme hrát, tak někdy to v tom divadle vypadá, jak když přijeli Stones, jo. Tam se objeví na jevišti Hurvínek a začnou křičet a hulákat a dupat ...

To je úžasný.

... a děkovačky jsou nekonečný, takže dáváme přídavky a končíme tím, aby už opravdu nám dali pokoj, že dáváme loutky to pytle a vždycky se hrozně těšíme. Nevím, proč u nás se to neděje, i když to taky děláme někdy, že vždycky hromadně to obrovský hlediště udělá eeee, takový, když ho, když ho zamknou do toho pytle, když ho zafač..., dají tu kličku, když tam dají. Takže my tam jezdíme moc rádi, no.

No ovšem do Koreje nejedete třeba tak často.

Ne, poprvé.

Ale předpokládám, že tomu musíte dát stejně jaksi energie a píle tak, jako kdybyste jeli do Německa.

Daleko víc.

To znamená, že se to musíte naučit perfektně. Už něco ovládáte, že byste ...

Ne, ne, ne, teprve se bojíme, teprve se bojíme. Tam je v těchhle těch exotických jazycích na rozdíl od těch, kterým my rozumíme a můžeme třeba už i trochu improvizovat, když se něco stane, tak tady je to všechno závislé na tom tlumočníkovi, tedy na tom překladateli, bych řekla, protože my neumíme zkontrolovat, do jaké míry ta jeho, ten jeho smysl pro humor odpovídá tomu našemu, zda ty slovíčka, který on přeložil, jsou adekvátní těm našim. My mu musíme slepě důvěřovat.

A trnete potom, jestli se budou smát.

A čekáme, když začneme hrát, jestli na tom místě, kde my se domníváme, že by se měli zasmát, se zasmějí. No a když se zasmějí, tak to je velký vítězství.

Ale co si budeme povídat, tak smysl pro humor nás a třeba dejme tomu Asiatů, teď myslím třeba Japonců, je jiný, to znamená, že ...

Ano, naprosto.

... asi musíte trošičku tomu překladateli důvěřovat, že on, on pochopí, co je pro ten který stát a zemí vtipné.

No už to dneska znám, že s ním musím spolupracovat, že se musím taky ptát, jestli některé ty reálie jsou pro ně srozumitelné, protože je to jinak. Pak jsou věci, který jsou tabu, který u nás třeba, který u nás třeba se můžou říkat a jinde ne, takže to všechno my musíme vědět předem.

Posloucháte Tandem a v něm je hostem ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka, první dáma českého loutkoherectví paní Helena Štáchová. Heleno, my jsme si popovídali o tom, co je u vás nového, ale vlastně jsme v podstatě nic nezvládli.

Ne.

Čili my si určitě ještě popovídáme o tom, co třeba zrovna hrajete, co zkoušíte kromě té korejské verze a podobně. Ale já mám na vás připravenou takovou otázku, která vás z části potěší a z části možná trošku ne, protože vím, že rád člověk mluví o tom, co se mu povedlo samozřejmě. Ne že by se musel chlubit, ale tak jaksi rekapituluje. Ale jsou chvíle, na které zase až tak úplně pyšný není. Nebo dejme tomu se stalo, že se něco opravdu jaksi nevyvedlo, a já si myslím, že v takovém křehkém oboru, jakým je kumšt a zvlášť kumšt, který děláte pro děti, se to může stát raz dva.

No, jestli, jestli čekáte nějaké pikantní historky z divadla, kdy, kdy člověk jako něco špatnýho zažil, tak já jsem, já jsem měla docela kliku, že, že se to, že se to včas, že se to včas zastavilo, protože třeba my když jsme se připravovali a tím navážu ještě na ten první rozhovor, s Milošem Kirschnerem poprvé na takové ty jazyky, které vlastně nemá člověk naposlouchané, to byla japonština, tak my jsme se to naučili a přijeli jsme do Tokia a zatímco všichni naši kolegové běhali a koukali se, jak je tam krásně, tak my jsme se učili s takovým panem profesorem, který, Japoncem, který nás měl korigovat a měli jsme u sebe ještě překladatele, kdybysme mu náhodou nerozuměli a on nám všechna, všechny ty texty opravoval, takže my jsme si všude dělali takový háčky, jo, jakože je to měkký slovo a š, a až přišlo na slovo chto, což je člověk a on říkal što, a manžel říkal, ale já si myslím, že, protože byl vždycky nadupanej a hrozně připravenej, tak říkal, ale já jsem se učil, že je to, že je to chto, a on říká ano šchto, a on říká aha, tak chto nebo što, šchto, a on říkal to je ale divný, prosím vás, já jsem se vážně jakože člověk je chto, no áno, šchto, a on říkal no dobře, tak tomu předkladateli, prosím vás, rozumíte mu? Já nějak pořád nevím. A on říká ano, je to chto. A on říká, tak proč on mně říká že što, a on říká, mně tady vepředu chybí zuby. Takže my jsme, my jsme vlastně celou tu, celou hru my jsme se naučili sice hezky, ale šišlavě a všichni by říkali šikovní jsou, ale proč tak šišlaj, že jo, takže to jsou takový ...

Škoda, že

... to jsou takový věci, kdy, kdy se málem něco špatného přihodilo a samozřejmě takových drobností, kdy třeba Miloši Kirschnerovi při vodění u Spejbla se uvolnila na forbíně, kde stál před lidmi a on si s tím Spejblem vypráví a on protestuje proti něčemu a tak dále a najednou během toho dialogu s Hurvínkem viděli, jak ta skobička tady v tom krku vlastně se uvolňuje a ta hlava se za chviličku prostě zbaví toho těla. A tak on s ním minimálně hýbal, aby se ta situace nestala, nicméně ke konci toho dialogu ta skobička skutečně vypadla a ta hlava jak kyvadlo ve zvonu, jo, jak prostě začala lítat nad tím tělem a teď diváci na to koukali, bylo to v Německu a Miloš říkal no vidíte, takováhle situace se stane jednou za 100 let a vy máte tu úžasnou kliku, že jste u toho. A lidi zatleskali a on to dovyprávěl. Čili to jsou takový, takový drobný maléry, který se dějí. Ale jako co se mě osobně v životě nepovedlo, tak to už asi nestihneme.

Já si myslím, že přesně tohle to jsem měl na mysli.
To, že je Spejbl nebo Hurvínek nebo možná oba dva, ještě Mánička k tomu, hrdiny mnoha dětských dušiček a jejich plakáty jsou vylepeny do dneška, bych řekl, v mnoha dětských pokojíčcích, to myslím málokterého našeho posluchače překvapí. Ale kdopak asi tak mohl být hrdinou nebo hrdinkou pro Helenu Štáchovou to mě docela tedy zajímá, protože v té době žádná loutka asi nebyla, že.

Myslíte v dětství?

No v dětství, dětství.

No, no, no. Bylo to ovlivněno tím, co se nám dostalo do ruky, že jo, po válce. Tak já jsem měla jako takovou svoji dětskou hrdinku Robinsonku, což byla knížka Marie Majerové a bylo, pak to bylo zfilmované, hrála to paní Tvrzníková a ta mě dojímala k slzám, skutečně jsem u té knížky brečela, protože ona přijde o maminku a vlastně se stará o celou tu domácnost a já, dítě zhýčkaný doma se 24hodinovým servisem, jsem si najednou představila, jak ta holka tomu tatínkovi vaří a pere a bylo mi to tak líto, že přišla o tu maminku, že jsem si pořád říkala, no to byla prostě úžasná, že jo. No a pak to byli takoví ti, tak Kája Mařík to nebyl, to byl spíš hrdina pro chlapečky, ale myslím si, že v té době asi, asi ta Robinsonka.

No Robinsonka byla nepochybně z rodu takových těch hrdinek, které nám servírovali jaksi tehdy ...

Ano.

... v té době kolem těch 50., 60. let, ale já se za to ani taky nestydím, že jsem třeba miloval Malýho Bobše.

Ale to já taky.

No že jo.

No jo.

A možná, že máte pravdu, Heleno, v tom, že, že člověk jaksi jim fandil právě proto, že sám jaksi to četl v relativně jaksi zajištěné domácnosti ...

V pohodě.

... pohodě a jenom si představoval, jaké by to bylo hrozné, kdyby tam, kdyby se tam dostal. No co přišlo potom po takové Robinsonce? To už byli potom třeba i Vinnetou nebo tak? Měla jste takové ...

Vinnetou mě nějak neoslovil.

Ne?

Ne, ne. Ale já se přiznám, že já nejsem moc člověk, který si udělá idoly, protože já jsem se za svého života mnohokrát setkala s tím, že když si někoho vytáhnete moc vysoko, tak potom vás mrzí všechno, protože každej je jenom člověk a každej má nějaké slabiny a každej má a není, není dobrý si třeba s tím, koho si idealizujete, moc dobře poznat, jo, takže já jsem si nikdy moc netvořila takový z lidí ty polobohy, kterým bych se chtěla napodobit. Samozřejmě mám lidi, který nesmírně obdivuju, ale taky je dobře neznám. Znám třeba tak jenom z takovýho společenskýho paní Coolidge Haškovou, znám paní Medu Mládkovou, to jsou dámy, který třeba mně se náramně líbí, že to jsou dámy, že se na ně pěkně kouká, že něco umí, že něco ví, a tak pro mě třeba v dnešní době jsou to takové, dá se říct, trošku idoly, i když já bych tohle slovo i nerada používala.

Idol možná není to správné slovo, ale možná spíš třeba vzor nebo, nebo takový člověk, kterého prostě stručně řečeno obdivuji.

No tak to takových je samozřejmě spoustu, který třeba hezky umí hrát divadlo, který umí krásně zpívat. Mám svoje pěvecké lásky, ale ...

K tomu se dostaneme za chviličku, ano.

... tak taky, no, těžko, těžko bych teď někoho takhle vytáhla. Mám spoustu přátel, který obdivuju, který mám ráda, ale nenazvala bych je idoly. To slovo idol je pro mě trošku zavádějící a idolem byl můj muž třeba, kterýho jsem si jednou vzala a byla jsem s ním ráda.

No tak to samozřejmě tomu rozumím velice dobře, protože pro mě to byl taky člověk, kterýho si nesmírně vážím dodneška. Ale máte pravdu, idol asi není správné říkat, protože člověk potom toho dotyčného idola oprostí od těch lidských vlastností a to není v pořádku.

Hm, přesně.

Teď se ovšem budeme věnovat muzice. Já už jsem to tady trošku naznačil, když jsem vás, Heleno, zabrzdil v tom rozletu, jak jste začala mluvit o vašich hudebních vzorech, že na to přijde řeč, tak teď je ta chvíle.

Ano.

Kdo je takový ne že by hudební vzor, ale koho ráda posloucháte? To by stačilo třeba.

Tak jako první úplně mě napadne pan Nohavica, protože já mám ráda, když jsou písničky s příběhem. Já vůbec mám ráda šansony, herecký zpívání, protože já mám vždycky pocit, že to je takovej malý minidrama v kostce a když ten člověk ještě něco tím sděluje, když to není takový jenom to hudební tralala, tak někdy to má člověk taky rád, že poslouchá nějakou krásnou melodii a tak, ale já třeba samozřejmě v tu chvíli první další, kdo mě napadne, je paní Hegerová, paní Rottrová, i Špinarová, že jo, to jsou věci, kdy já mám třeba ráda Hanku Křížkovou, protože chodím moc ráda na její koncerty, protože každá ta její písnička, většinou ji píše Ruda Kubík, který vlastně ji velmi dobře zná, tak každá ta písnička je jejím příběhem osobním, protože ji dobře znám a znám její osudy a znám její radosti i smutky, takže ona to nádherně dokáže herecky podat a tím pádem já, já třeba, moc mě mrzí, že neumím francouzsky, protože já miluju francouzský věci, miluju Brela, Aznavoura, Yves Montanda. Prostě to jsou věci, který, když jsem se dostala k těm textům, abych věděla, o čem oni přesně zpívají, tak mě to úžasně oslovilo. Samozřejmě ...

Ale, ale Mánička mluví taky francouzsky, ne?

Taky. Jo jo, umí. No takže, takže jednoznačně šansony a byť to nejsou šansony u pana Nohavici, tak jsou to příběhy vždycky.

Já jsem na tom úplně stejně, já taky mám rád, když ten zpěvák dává najevo, že opravdu ví, o čem zpívá. Já jsem v poslední době zjistil, že je a pořád konstantní v tomhle tom smyslu třeba Vašek Neckář, ale Jarek Nohavica nepochybně. Čili jestliže jste na začátku vyslovila jeho jméno, já to beru tak, že jste si ho vybrala jako písničku na přání. Je to tak?

Ano.

Která by to mohla být? Třeba Kometa?

No jednoznačně, ta je úplně moje největší láska.

Jednoznačně, no tak sem s ní.
Tak když jsme tak poslouchali Jarka Nohavicu a jeho Kometu, tak při té příležitosti mám pro Jarka Nohavicu takový malý vzkaz - Helena Štáchová by ráda na váš koncert, Jarku, tak je příležitost ji pozvat někdy a uděláte jí velikou radost. Velikou.

To jsem tady špitla, že se mi nepodařili nikdy, nikdy ho vidět naživo a že si myslím, že vzhledem k tomu, že on rozdává srdce svoje při těch koncertech, takže to musí být úžasný zážitek, ale já to hledám na internetu, hlídám to, až někdy.

Jo, jo. No tak já bych použil takový malý oslí můstek, vy rozdáváte to srdce už opravdu drahně let, až desetiletí pro děti, a nejenom pro děti, taky pro dospělé a to mě přímo přivádí k takové otázce, protože herectví nebo respektive divadlo je samozřejmě možné hrát také jako, jako sólista třeba, dejme tomu, jsou i hry pro jednoho herce, ale na ty já nechodím, já mám rád, když v divadle je, je spolupráce a ta spolupráce je tam strašně důležitá. Myslím si, že Helena Štáchová o tom opravdu ví své, co to je spolupráce, partnerství a kamarádství na divadle, viďte?

No tak v našem divadle je to na tom založeno skutečně, protože já jsem měla už od začátku tu obrovskou kliku, že vlastně jsem se setkala s Milošem Kirschnerem, ve kterým to partnerství bylo dvojího druhu. Jednak osobní, životní, byl to můj životní partner a zároveň můj jevištní partner a já jsem se od něj pro život naučila v obou těch rovinách jak v té osobní, tak v té divadelní nesmírně mnoho. Tam se vlastně může říct, že to byl takový můj guru. Taky bych neřekla idol, ale byl to člověk, kterej z masa a kostí, který měl spoustu vlastních různých roztomilých i méně roztomilých chyb, ale především v tom divadle já jsem k němu vzhlížela a vzhlížím dodneška obrovsky, protože on byl mým partnerem, já jsem se od něj učila, jak poslouchat toho partnera, jakým, jak nebýt sólistou, protože vlastně člověk musí pořád čekat, co ten druhý řekne a on ve chvíli, kdy jsem zajela do jisté machy, protože jsme to třeba hráli mnohokrát, on to bezpečně poznal a okamžitě mi hodil špeka, prostě tam něco změnil nebo prostě zaimprovizoval a já jsem musela být stále ve střehu. A to jsem se naučila a vlastně on mi byl tím partnerem hodně let a mám tu velkou kliku, že Martin Klásek, kterého on si vychoval, vlastně už uzrál taky lety, už je u toho mnoho let a my na sebe taky tak slyšíme prostě. A taky ve chvíli to dělám já jemu, když zase vidím, že on trošičku zajede do toho způsobu, tak já okamžitě měním nějakým způsobem tu svoji, tu svoji hereckou řeč nebo ty svoje repliky a je to úžasná věc. A já jsem si dokonce sama sobě partnerem, protože já jsem vždycky záviděla Kirschnerovi to, že, nebo dneska i tomu Martinovi tu hereckou ekvilibristiku, že vlastně jeden člověk na jedna ústa může hrát dvě naprosto odlišný charakterově, věkově, hlasově, temperamentem, vším dvě figury a vlastně to je ta schíza, kdy on žije dvě postavy v jednom. A já jsem mu to vždycky hrozně záviděla a říkala jsem, že to Divadlo Spejbla a Hurvínka je nesmírně mačistické, protože vlastně je to furt o dvou chlapech a ta Mánička tak jako někdy zdařile sekunduje a někdy méně zdařile, někdy nemá ten prostor, a já jsem si pak pro ni začala psát, abych si ho vytvářela a vždycky jsem říkala, víš co, já bych taky potřebovala, aby tam bylo něco o těch ženských. A ten Miloš skutečně spolu se mnou přivedl na svět v roce 71 Kateřinu, to je bábinka Máničky a já mám tu radost a tu možnost vlastně hrát dvě odlišný baby, jednu malou, jednu dospělou, vlastně to, co dělal ten Miloš a takže je to partnerství nadvakrát. Já si hraju ty dvě ženský a ještě vlastně spolupracuju s těma dvěma mužskejma, no a záleží to samozřejmě na tom interpretovi, do jaký míry, jako v životě.

No to je v podstatě, kdybych to tak zjednodušil tandem na druhou.

Ano.

Tak to jsme udělali tak malou pozornost, dáreček taky Heleně Štáchové, když mluvila o tom, že ráda poslouchá Věru Špinarovou, tak hned jsme operativně zařadili tu píseň.

Ano. To je úžasný.

Ale když už jsme u těch dárků, tak vy jste jednak dárky k vašemu jubileu, které bylo, jestli se nepletu, na sklonku loňského roku ...

V listopadu ano.

... v listopadu, tak jste si jednak nadělila dárek a jednak dostala. Tak co vás nejvíc potěšilo?

Mě potěšili v divadle moji kolegové. Já mám, já mám obrovský štěstí, že tam mám báječný lidi, který miluju a já chodím do práce jako domů a těším se tam a mám každýho moc ráda a tam to zřejmě ta atmosféra, která tam je, trošičku zapříčinila, že oni mně udělali nádherný představení. Jednorázový takový. Pozvali všechny moje známí, hosty a lidi, který mám ráda ze všech oborů, kdo jako takhle třeba s námi vystupuje a oni taky se tak nějakým způsobem prezentovali a tak to byl nádhernej dárek a bylo to dojemný, zároveň to byla veliká legrace a já jsem tam seděla a říkala jsem si, tak tohle už jsem vlastně zažila to, co jsem chtěla zažít někdy v životě a už, už nic lepšího čekat nemůžu. No a dárky mi nadělili i jiní, protože vyšla, vyšlo nové CD, které konečně vždycky co jak Spejbl, jak Hurvínek a tak dále, konečně je v titulu Mánička a jmenuje se to Jak s Máničkou šili všichni čerti. A je to muzikálek. Jirka Škorpík napsal přenádhernou muziku, je to muzikálek pro děti ...

Napsal to syn, ne, váš.

Napsal to můj syn, ano. Dokonce to i výtvarně zpracoval a tak to režíroval. A je to v divadle nádherné představení a on si pak režíroval i teda tu nahrávku a je velice povedená. Z toho mám velkou radost tím spíš, že je to i ta rodina jakoby, rodinné úsilí. No a obrovskou radost mám, jak jsou někdy veliké náhody, že já mám takového přítele, je to mladej chlapec, jmenuje se Kamil a on je slepý. A má moc rád Hurvínka a Spejbla a my jsme hodně v kontaktu. A on když měl, když se dozvěděl vlastně po své pubertě, že ta jeho, pořád měl nějakou naději, že ta naděje je na to, aby ho vyoperovali, není, tak on vždycky mi psal, že v takových těch nejhorších chvílích si čte moji knížku Život na nitích, která vlastně je takovou bilancí mého života a že mu to hrozně moc pomáhá. Ta knížka vyšla i v Německu a mám hodně lidí, kteří říkají, že vždycky, když mají nějakej průšvih, tak si v ní čtou, protože ona má takový to poslání, motto tam je: Neboj se stínů, znamená to, že nablízku je světlo. Že vždycky prostě všechno, co vypadá v tuto chvíli hrozně, tak ten čas, že je hojivý a že ten život je taková sinusoida, že chvíli je člověk je nahoře a aby mohl vědět, jak je šťastnej, tak zase chvilku musí hrabat dole, že to tak prostě lítá nahoru dolů. A já jsem mu říkala, jak jste to mohl číst a on říkal maminka mi to načetla na pásek. No a já bych strašně chtěla, abyste to jednou načetla vy, abych vás slyšel. A já jsem říkala no já to nemůžu ovlivnit a představte si tu radost, že mě oslovili z nakladatelství a já jsem tu knížku audioknihu, je to 17 hodin čtení a je to vlastně celý příběh mého života a ona vyšla před Vánoci a já tu knížku i oficiálně jsem věnovala jemu, protože byl inspirátorem té myšlenky a pro něj to byl ten nejkrásnější dárek a protože já ráda dárky dávám, tak pro mě ten největší.

Co vás čeká teď, Heleno, v nejbližší době?

Tak právě, jak jsem to říkala, budeme, budeme pokračovat v našich nádherných večerních představeních. Máme novinku horror muzikál, obnovenou novinku, která se jmenuje Spejbl versus drákula. Je to swingový muzikál, který ...

To je pro dospělé.

To je pro dospělé a na to já se hrozně těším, pořád je vyprodaný, takže ...

A nevyděsí se trošičku diváci? Tak jako vy jste se kdysi vyděsila, když jste poprvé vkročila do Divadla Spejbla a Hurvínka?

Ano, ano, ano. To mě odnesli řvoucí z divadla, protože já jsem se tam lekla nějakýho ducha a nevypadalo to na lásku na první pohled s tím naším divadlem. Ale má to veliký úspěch a nás to náramně baví. A tak se těším na další představení. Ale teď, jak jsem říkala, v lednu hlavně zkoušíme pro tu Koreu. Čeká nás ještě výjezd do Dánska, kde budeme reprezentovat Prahu a tak se budeme učit dánštinu, to bude další jazyk. Moc ...

Vy jste přitom mohli hrát klidně v angličtině nebo v němčině v tom Dánsku.

To nejde.

Ale vy jste perfekcionisti.

No ne, protože v tom divadle je tradice, že vždycky hrajeme v té zemi, ve které hostujeme, tím jazykem, kde se tak mluví, jo, takže tím pádem my to dodržujeme a je to takovej bobřík, no, aby se nám to povedlo.

Správně, správně.

No takže budeme ještě zkoušet tu dánštinu. Pak začne normální divadelní provoz a ...

A kdy vás čeká ta Korea?

Na jaře v květnu.

V květnu, a na jak dlouho jezdíte na takové zájezdy?

No tak aby se to vyplatilo, tak je relativně krátká, ale zároveň je to asi, asi tak na 10 dní cirka. A má se hostovat ve více místech a docela to bude zajímavé a pro mě to bude zajímavé tím, že já jsem se rozhodla, že nepojedu a že Máničku svěřím do rukou své dcery, která bude mít v divadle na nějakým běžným představením, ale rovnou v korejštině, ať se holka potrápí.

Vážně?

Čím vyšší laťky si kdo dává, tím může dál.

Jejda.

A takže ona totiž taky zároveň jim bude dělat tlumočení a tak, takže ona tam má více možností.

Jenom taková drobnost. Předpokládám je to Jižní Korea, ne Severní.

Ano, chtěla bych říct zaplaťpánbůh.

Zaplaťpánbůh jasně, ano. Tak já vám samozřejmě přeju, aby i v té Korei diváci šíleli nadšením tak, jako když přijedete do Německa třeba a ať se vůbec daří celému souboru samozřejmě, ale hlavně vám, Heleno.

Děkuju, děkuju, děkuju.

Moc děkuju za dnešní Tandem. Ten příští opět v pátek v 11 dopoledne přivede k mikrofonu velice příjemného hosta rovněž, profesora doktora Vladimíra Beneše, neurochirurga, a i jeho se můžete ptát prostřednictvím SMS, anebo emailu třeba už odteďka, co vás na něm zajímá, na jeho práci. Dnešní Tandem končí, Heleně Štáchové moc děkuju a přeju samozřejmě všecko dobré.

Děkuju za pozvání, bylo tu hezky.

 

 

 

Veškeré foto, audio, video a knižní materiály umístěné na tomto vzdělávacím portále jsou výhradně pro účely doplnění konkrétní výstavy
a je zakázáno jakékoliv kopírování, šíření obsahu třetím stranám.  Další distribucí se uživatel vystavuje postihu porušení autorského zákona.