ZELENÁ VÝSTAVA

Vzdělávací výstavy pro žáky základních a středních škol graficky uzpůsobené i pro robotické čtení pro nevidomé a doplněné o multimediální doprovodné prvky.

 

Cestovatelské legendy Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund vstoupily do srdcí a povědomí tisíců čtenářů už první výpravou po Africe a Latinské Americe. Měla to původně být cesta kolem světa. Svůj studentský sen si podruhé vyjeli splnit před 55 lety 22. dubna 1959, když se dvěma vozy značky Tatra 805 vyrazili z pražské Opletalovy ulice na cestu po Asii, Austrálii a Oceánii.

Na pět a půl let trvající výpravě procestovali tři desítky zemí a i tentokrát jim nebylo dopřáno projet celou zamýšlenou trasu, když museli oželet návštěvu pátého australského kontinentu.

Na asijskou pouť vyrazili oba inženýři symbolicky na den přesně po dvanácti letech od první výpravy na černý kontinent (1947 až 1950). Kromě nich posádku tvořili lékař Robert Vít, kterého později vystřídal Josef Koryta, a mechanik Oldřich Chalupa, jehož později zastoupil Miroslav Dryák.

Po kamenných a písčitých pouštích Blízkého východu, bažinách tajemné Indonésie a nekonečných kilometrech sibiřské tajgy cestovatele vozily dva speciálně karosované odlehčené nákladní vozy z kopřivnické tatrovky. První trasa vedla přes Jugoslávii a Turecko na Blízký východ. Pak putovali lodí přes Rudé moře do Pákistánu a odtud po souši do Indie.

Zdolali například horské cesty Nepálu, prokřižovali ostrov Cejlon a než se vydali na zpáteční cestu přes Sovětský svaz, zvládli i deštěm rozbahněnou Sumatru, Novou Guineu proslulou kanibalismem a lidnaté japonské souostroví. Do Prahy na zaplněné Staroměstské náměstí se vrátili 11. listopadu 1964.

Zkušenosti z asijské cesty popsali v desítce knih, z nichž k nejznámějším patří Obrácený půlměsíc (1961), Tisíc a dvě noci (1967) a Světadíl pod Himálajem (1969).

 

Století Miroslava Zikmunda

Ponorkovou nemoc jsme nikdy neměli, vzpomíná cestovatel Zikmund

Film Století Miroslava Zikmunda ukazuje nejen záběry ze známých cest kolem světa, které Zikmund podnikl se svým parťákem Jiřím Hanzelkou, ale odtajňuje také dosud nezveřejněné dokumenty ze soukromých i veřejných archivů - například nahrávky z utajené svatby, z vánočních oslav s rodinou nebo autentické záznamy, jak oba cestovatele pronásledovala StB.
    Celým snímkem se prolínají také deníkové záznamy, které si Miroslav Zikmund zapisuje už 75 let, a které neoželel ani na svých cestách. "Nikdy jsme s Hanzelkou neměli ponorkovou nemoc. Na takové blbosti nebyl čas," říká v rozhovoru pro Lidovky.cz Miroslav Zikmund.
    
S Jiřím Hanzelkou jste na cestách strávili téměř devět let. Zůstává přesto nějaké místo, země, kam jste se nepodívali a dodnes vás to mrzí?
    Je to velikánská Čína. Dodnes mě mrzí, že jsem se tam nedostal, protože mi vždycky velmi imponovala. Tím spíš v minulém století, kdy po Číně ještě pobíhali rikšáci s dvojkolkami, na kterých vozili ty takzvané buržousty.
    
Proč jste se do Číny při druhé cestě, která vedla přes Asii, nepodívali?
    Když jsme přijeli na hranice Číny, vypukla takzvaná roztržka mezi Pekingem, Moskvou a tudíž i Prahou. Prostě nás tam nepustili. Dnešní ekonomicky prosperující Čína je ale úplně něco jiného než Čína, jakou jsem znal z dobových cestopisů. Představte si, že třeba v roce 1911 proběhla fantastická automobilová výprava Peking - Paříž, to už u nás dneska málokdo ví. Je úžasné, jak tuto vzdálenost dokázali zdolat - některé automobily tehdy dokonce museli demontovat, aby je nosiči přenesli přes Himaláje.
    
Dokumentární film zachycuje mimo jiné události, které se udály v únoru 1948 v Praze v paralele s výbuchem sopky v Kongu kousek od vás ve stejnou dobu. Jaké vás čekalo přivítání, když jste se v roce 1950 vrátili do své vlasti?
    Je fakt, že se nás mnoho lidí ptalo, proč jsme se vůbec vraceli a nezůstali v cizině. To ale nešlo - měli jsme tu své rodiny, známé, kamarády. Jak by přišli k tomu, kdybychom jim takhle zkomplikovali život? Po návratu v roce 1950 se nám dostalo veřejného uznání od tehdejšího ministra národní obrany, pozdějšího prezidenta, generála Svobody. Těsně po návratu nám udělil Tyršův odznak zdatnosti - mně, Hanzelkovi a třetí odznak za své zásluhy dostala Tatra. Umístili jsme ho na střední reflektor, a hádejte, co se stalo jako první po osmašedesátém, kdy jsme upadli v nemilost režimu? Odznak z Tatry v Národním technickém muzeu zmizel. (V roce 1968 se Zikmund a Hanzelka postavili na stranu tzv. reformního křídla komunistické strany, po r. 1969 jim bylo zakázáno publikovat a účastnit se veřejného života. pozn. red.)
    
Veškerý čas jste na cestách trávili s Jiřím Hanzelkou sami ve dvou. Fungovala mezi vámi ponorková nemoc?
     Tohle slovo nerad slyším, my jsme na ponorkovou nemoc neměli čas. Ta se může udát ve větší skupině cestovatelů, ale nikdy ne ve dvou. My jsme měli tolik práce, tolik zaměstnání, že na takovou blbost nebyl čas.
    
Na první cestu do Afriky jste se v roce 1947 vydali jako nezkušení mladíci těsně po absolvování vysoké školy, zatímco v roce 1959 jste z Československa vyjeli jako velké hvězdy, oba jste se předtím už také oženili a měli děti. Jak se tyto okolnosti na cestách projevily?
    Ty odlišnosti byly velice patrné. První cesta, to byla doslova panenská jízda. Věděla o ní jen hrstka našich přátel, zatímco na druhou jízdu jsme odjížděli jako veřejně známí lidé, před Wilsonovým nádražím se s námi byly rozloučit celé skupiny podporovatelů. Pochopitelně jsme na to doplatili, protože se na nás navěsili všemožní sběratelé, a my tak s sebou vezli spoustu zbytečností. Chtěli, abychom jim do Československa posílali vzorky semínek, vzorky půdy a já nevím co všechno ještě. Už z Albánie jsme odeslali domů asi dva metráky zbytečných věcí. Druhá cesta už zdaleka nebyla tak volná a bezstarostná jako Afrika... Pochopitelně v tom hrál roli i fakt, že jsme s Jirkou byli oba ženáči a tátové. Nyní už bohužel vím, že na to téměř šestileté odloučení naše děcka doplatila.
    
Co říkala vaše tehdejší žena tomu, že se od rodiny na tak dlouho odloučíte?
    Vzala to na vědomí, brala to jako fakt. Byla to veřejná záležitost, nic jiného jí ani nezbývalo…
    
Vozil jste s sebou nějaký suvenýr z domova?
    Představte si, že jsme celých pět a půl roku vozili s Hanzelkou přes Asii lahev slivovice. Věnoval jsem ji svému milovanému tatínkovi před odjezdem do Afriky, on ji celých tři a půl roku schovával, a když jsme odjížděli na druhou cestu do Asie, dal nám ji na cestu. Řekl, ať ji otevřeme, až budeme nejdál od domova, a vypijeme ji na jeho a mámino zdraví. No a tak jsme ji otevřeli na japonském ostrově Hokaidó.

 

VIDEOGALERIE

Dokument Zikmund a Hanzelka v Japonsku

Dokument Zikmund a Hanzelka se vrátili z cest

Dokument Z očí do očí Jiří hanzelka

Dokumentarni film Století Miroslava Zikmunda

Dokument Dobrodružné výpravy Hanzelky a Zikmunda

Dokument 70 let od první cesty Zikmunda a Hanzelky

Dokument Cesty a křižovatky Hanzelky a Zikmunda

Dokument Sny a skutečnosti hanzelky a Zikmunda

Dokumentární seriál Cesta stoletím

Dokumentární seriál Očima Hanzelky a Zikmunda

Dokumenty z cest po Indii

Dokumenty z cest po Japonsku

Dokumenty z cest po Sovětském svazu

Dokumenty z cest po Argentině

Dokumenty z cest po Africe

Dokument Hausbot Petra Horkého - Miroslav Zikmund

Dokument Svítání na obzoru

Dokument Sloni žijí do sta let

Dokument Život cestovatelů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda

AUDIOZÁZNAMY

Zvukové záznamy a zvukové dokumenty Hanzelky a Zikmunda

KNIHOVNA

Afrika snů a skutečnosti 1
Afrika snů a skutečnosti 2
Afrika snů a skutečnosti 3
Tam za řekou je Argentina
Přes Kordillery
Za lovci lebek
Mezi dvěma oceány
Obrácený půlměsíc
Tisíc a dvě noci
Světadíl pod Himalájem
Zvláštní zpráva č. 4
Cejlon, ráj bez andělů
Legendy H+Z
Legendy Z+H
Živá historie
S Tatrou kolem světa

 

 

Veškeré foto, audio, video a knižní materiály umístěné na tomto vzdělávacím portále jsou výhradně pro účely doplnění konkrétní výstavy
a je zakázáno jakékoliv kopírování, šíření obsahu třetím stranám.  Další distribucí se uživatel vystavuje postihu porušení autorského zákona.