Stavitelství je jednou z nejpozoruhodnějších kulturních činností v dějinách lidstva. Nelze se proto divit, že jeho kolébkou jsou místa, kde se kulturní dějiny začaly psát - v oblastech orientální Asie, v Mezopotámii, v Malé Asii a v Egyptě. To bylo v období přibližně 3000 až 1000 let před naším letopočtem. Většina velkých staveb z dávnověku, ale i z let dalších, sloužila jen k náboženským účelům, nikoliv k bydlení, k tomu stačily nuzné chýše. Jak se během století a tisíciletí naučili lidé nové stavební techniky, vznikaly i konstrukčně náročnější stavby. Měly podle doby vzniku i svůj styl a vzhled, který nazýváme stavební sloh.

Co je vlastně stavební sloh? Říká se tak tvarovému výrazu stavby, charakteristickému pro určité historické a kulturní údobí. Je dokladem vyspělosti lidí, kteří stavbu uskutečnili.

Na evropskou půdu se stavitelské umění Asie dostalo přes Malou Asii na Krétu a na Peloponés - území Řecka. Řekové mistrovsky zvládli práci s kamenem. Jejich stavby byly sice méně rozměrné než třeba v Egyptě, zato však byly ladné a s velkolepou honosností. Začátkem prvního tisíciletí před naším letopočtem vytvořili Řekové stavby, které by většinou stály dodnes, nebýt válek a zemětřesení. Hlavním znakem slohu řeckých staveb byly vysoké podpěrné sloupy nesoucí římsy a střechu. Podle doby a místa vzniku stavby měly sloupy různá zakončení nejen dole, ale především nahoře. V západním Řecku, na jihu Itálie a na Sicílii lze vidět pozůstatky řeckých staveb v dórském slohu. Byl typický svou jednoduchostí, skromností a vážností. Jónský (iónský) sloh byl rozšířen ve východním Řecku a v Malé Asii. Sloupy zde měly zakončení tvarově zajímavější, s hlavicemi spirálovitě zdobenými, živějšími. V době, kdy Řecko začalo zvolna upadat, jako by stavitelé chtěli dokázat, že to s úpadkem není tak zlé. Hlavice sloupů z tohoto tzv. korintského období jsou plné honosnosti, rozmařilosti, s množstvím dekorů. Stavby v korintském slohu měly také bohatě zdobené římsy a kamenná břevna.

Na korintský sloh navázali Římané, kteří zvládli také konstrukci kamenného oblouku a mohli vytvářet ještě dokonalejší a okázalejší stavby. Vznikaly tak nejen chrámy či městská opevnění s bránami, ale také stavby určené k politickému životu státu, menší pak k bydlení i reprezentaci bohatých občanů, k zábavě lidu, ke sportu i k poučení. Právě Řekové a Římané, pravděpodobně jako první národy světa, stavěli honosné stavby nejen pro uctívání bohů, ale především pro sebe, pro užitek lidí. Do poloviny prvního tisíciletí našeho letopočtu stačili Římané vytvořit největší říši starověku. Na její kulturu, architekturu a stavební umění pak navazovaly všechny další historické stavební slohy v Evropě.

Na východ od římské říše, v oblasti dnešního Balkánského poloostrova a kolem Černého moře směrem na sever, se vyvíjel přibližně od 4. století zajímavý byzantský sloh. Lidé zde měli nedostatek kvalitního kamene i dlouhých dřevěných trámů ke stavbě krovů střech. Proto se byzantské stavby - v podstatě jen chrámy a kostely, stavěly technikou vyzdívání z malých kamenných kvádrů a z pálených cihel. Tomu byla tvarově přizpůsobena i architektura. Množství malých kleneb a klenbiček podpíralo hlavní klenbové oblouky. Ojedinělá byla v této době práce zedníků, kteří dokázali z cihel vyzdívat nejen velké kupole, ale také krásnou ornamentální výzdobu stěn, které se neomítaly. Prokládáním řad z kamenných šedých kvádrů červenými cihlami, někdy i na vnější straně barevně glazovanými, vznikaly nádherné stavby - především baziliky. Zdivo tak bylo nejen nosnou konstrukcí, ale také modelovanou barevnou krajkou z kamene a cihel. Zbytky takového byzantského kostela (sv. Jana Liturgisty) můžete vidět v bulharském městečku Nesebar. Ještě Zachovalejší je například klášter v srbské Gračanici, který vám představuje naše kresba. Podobné stavby lze najít také v Turecku a jinde na Středním východě.

Na byzantský sloh přímo navázal ruský sloh. To bylo okolo roku 1000. Vyznačuje se především věžemi a věžičkami s cibulovitými báněmi. Snad nejznámější stavbou tohoto druhu, i když ne právě typickou, je chrám Sv. Vasila Blaženého v Moskvě nebo Zachovalé stavby klášteru ve Pskově. Ruský sloh se po řadu století rozvíjel nezávisle na slozích západních oblastí Evropy. Pronikl i do drobných lidových staveb, zvláště dřevěných kostelíků, pro nás nejblíže na Zakarpatské Ukrajině a na území východního Slovenska.

Po roce 1000, přibližně do roku 1250, se v románských, slovanských a německých oblastech Evropy stavělo jednoduchým stylem z drobného kameniva spojovaného maltou. Stavitelé vycházeli ze zkušeností Římanů, ovšem bez nákladných honosných prvků. Vznikl tak románský sloh, typický prostou jednoduchostí až strohostí, s masivním zdivém. Hlavním znakem románských staveb je polokružnicový oblouk, který byl použit nejen nad okny a dveřmi, ale také v půdorysu staveb. Ty bývaly také často kruhové - říkáme jim rotundy. Nejznámější u nás je rotunda Sv. Jiří na Řípu či Sv. Martina na Vyšehradě v Praze. Rotunda Sv. Kateřiny ve Znojmě má navíc uvnitř unikátní malby na stěnách. Polokruhový oblouk používali stavitelé i k budování těžkých kleneb, opírajících se o sloupové pilíře nebo mohutné zdivo. Jednoduchá okna s klenbovým obloukem byla často sdružována do dvou i tří oblouků nesených malými sloupky. Tím vnikalo do stavby více světla. Portály dveří byly jednoduše zdobeny, zvláště v polokruhovém poli - tympanonu, vznikajícím v nadpraží.

Románské stavby patří na našem území k nejstarším dochovaným stavebním památkám, neboť starší stavby (například z období Velké Moravy) byly většinou dřevěné a nedochovaly se.

Podstatně více dochovaných staveb máme z období gotiky. To se již psala léta 1250 až 1530. Historicky se toto období nazývá středověk. Gotický sloh také nevznikl naráz. Vyvíjel se postupně tak, jak se vyvíjelo myšlení a život lidí. Vždyť toto období bylo plné náboženských válek a bojů o moc. Vládci pak na důkaz své moci nechávali budovat velkolepé hrady, chrámy a kláštery. I ti méně mocní, ale dostatečně bohatí zemani, šlechtici a měšťané si nechávali stavět okázalé tvrze a ve vznikajících městech pak také obytné domy.

I když se gotický sloh vyvinul z románského, hlavním stavebním prvkem už zde nebylo masivní zdivo, ale kamenný skelet s lomenými oblouky, žebrovou klenbou a opěrným systémem zdí, vyvedeným mimo vnitřní prostory. Většina staveb byla budována z přírodního kamene, dokonale opracovaného, nikoliv z cihel. Proto v této době vznikaly ve městech tzv. kamenické hutě a řemeslo kameníků vzkvétalo. Na většině staveb se objevila krásná kamenická výzdoba v podobě ornamentů, fiál, kamenných květů, soch, baldachýnů a dalších prvků. Typickou je i gotická růžice v čelních kruhových oknech (např. na chrámu Sv. Víta v Praze) či v horních částech lomeného okenního oblouku. Historici rozeznávají tři gotická období - rané, vrcholné a pozdní. Podle těchto období se také měnily stavební prvky a výzdoba. Například pozdně gotická okna obytných budov již nejsou lomená, ale obdélníková. Přesto, že proti jednoduchým románským stavbám byly gotické mnohem zdobnější, působily těžce, studeně a často i chmurně. Stejně chmurný však byl celý středověk.

Italští architekti a stavitelé se snažili znovu vzkřísit starou antickou kulturu a začali přibližně v polovině 15. století stavět s použitím antických vzorů stavby působící lehčeji a veseleji než středověké. Stavěli nově, obrozenecky, což se v italštině říkalo rinascita („rinašita“). Z toho vzniklo označení renesance. Na naše území pronikl renesanční sloh v době pozdní gotiky, údajně v roce 1492. Skutečný rozkvět renesance však nastal v polovině 16. století, kdy u nás vzniklo mnoho krásných staveb. Hlavními prvky renesančního slohu jsou opět zdobené sloupy s vodorovným překladem (kládím), obloukové arkády a omítané zdivo, zdobené sgrafity nebo malbami. Vznikaly nové druhy staveb pro šlechtu - paláce a zámky. Protože myšlení lidí v tomto období se vymanilo ze středověkých dogmat, lidé více mysleli na svůj život současný než posmrtný, a tak začaly vznikat účelové stavby - radnice, školy, nemocnice, vodárny, lázně, pivovary, masné krámy, hlavně však obytné domy měšťanů. Vznikala celá nová městská centra. Nádhernými příklady jsou města Telč, Nové Město nad Metují, Levoča a další. Historicky končí renesanční období kolem roku 1640. Ovšem tak jako v předchozích dobách se nadále silně prolínal ústup starého slohu s nástupem nového. Ten přicházel na naše území opět ze slunné Itálie, a to kolem roku 1620.

Je kuriozitou, že pojmenování baroko není italského, ale portugalského původu. Barokní sloh ovládl počátkem 17. století celou Evropu. Byla to citlivá architektura ladící oku i duši člověka. Barokní stavby působí velice ozdobně a vesele, mají množství jemných štukových, z vápna a písku vymodelovaných ozdob. Okna a zvláště portály dveří mají bohaté zdobení, uvnitř kostelů a paláců již zásadně omítané stěny, pokrýváné malbami, barevnými dekory a zlatém. Jestliže lze označit gotiku obdobím slávy kameníků, pak barokní bylo obdobím zedníků, štukatérů a nástěnných malířů. V počátcích se u nás projevoval vliv italských mistrů, kteří u nás hojně pracovali v době od konce 17. století do roku 1745. Tak vznikly u nás ojedinělé velkorysé stavby s bohatým členěním fasád plných ozdob. Uvnitř pak s nádhernými malbami na omítce - freskami. Příkladem může být chrám Sv. Mikuláše v Praze, ale i mnoho a mnoho dalších staveb u nás. Barokní sloh pomohl zmalebnit města, silně poznamenaná předchozí třicetiletou válkou. Dal lidem novou naději k životu a lidé se jí skutečně chopili. Proto se u nás, ale i v Evropě, uchovalo veliké množství krásných barokních staveb, a to nejen kostelů a klášterů, ale i prostých domů, neboť si lidé uvědomili, že žít stylem jako v ponurém středověku již nechtějí. Příjemné, oku lahodící barokní stavby toho byly dokladem.

Není divu, že vliv baroka se projevil nejen ve městech, ale i na vesnicích. Jen trochu později. Příkladem tzv. selského baroka jsou jihočeské vesnice, zvláště na Soběslavsku. Zde díky šikovnosti místních zedníků, kteří se tento styl staveb naučili a pro venkovská stavení přizpůsobili vlastní nápaditostí. I když později přišly nové stavební slohy, většina barokních staveb zůstala ve své původní podobě bez větších přestaveb. Tolik si jich lidé vážili. Na barokní období navázalo později také rokoko, což byla krátká epizoda stavitelství především ve Francii v letech 1715 až 1780.

Barokní stavby, o kterých bylo povídání v předchozím dílu, působily na prosté lidi ohromujícím dojmem. Církev a šlechta tím chtěly dát v té době jasně najevo svou nadřazenost a moc. Neuplynulo však ani sto let a okázalé barokní stavby začaly být v pozadí nově vznikajícího slohu. Vliv na to měla především změna politických poměrů a nové myšlení lidí na konci osmnáctého a začátkem devatenáctého století. Po řadě politických změn v Evropě, zvláště po Velké francouzské revoluci, která vypukla roku 1789 a protáhla se až do roku 1799, se stavitelé a architekti odpoutali od vlivu baroka a začali projektovat a stavět ve stylu klasické antiky. Starořecké a římské klasické stavby byly napodobovány, někdy i téměř do detailů kopírovány. Vznikaly tak stavby ve slohu, který dostal označení klasicismus. Ve Francii, odkud především přišel, se mu v období císaře Napoleona říkalo empire (impérium, císařství) neboli empír.

Klasicismus a empír se v podstatě shodují. Stavby těchto slohů jsou si velmi podobné. Klasicistické stavby měly velmi střízlivé, jednoduché, až přísně vypadající tvary s minimem ozdob. Příkladem může být stará pražská celnice, dnes palác U Hybernů proti Prašné bráně. Empírové stavby plně využívaly vzorů antických slohů. Stavitelé používali dórských a jónských sloupů, říms a trojúhelníkových štítů s tympanonem. Příkladem může být zámek Kačina u Kutné Hory nebo Tylovo divadlo v Praze. V novém slohu byly také vybudovány lázeňské celky, například v Teplicích, Františkových Lázních či v Mariánských Lázních. Z tohoto období však jsou také nepěkně proslulé vojenské pevnosti Terezín a Josefov, kde hlavním stavebním materiálem byly neomítané červené cihly. V klasicistním období vzniklo ve městech také mnoho nájemních domů pro chudinu, podobně jako kdysi ve starém Římě. Největší stavby klasicismu a empíru však vznikaly ve Francii, v Německu a v carském Rusku, zvláště v Petrohradě.
Souběžně s pozdním klasicismem se začal rozvíjet další stavební sloh - romantismus. To bylo kolem roku 1820. Již pojmenování slohu napovídá, že nové stavby měly romantický vzhled. Stavitelé zahledění do minulosti čerpali inspiraci v gotických stavbách, zvláště v anglické a francouzské gotice, v bájných i reálných středověkých rytířských hradech a tvrzích. Snad nejtypičtější ukázkou u nás je zámek Hluboká nad Vltavou, postavený v romanticko-gotické podobě z let 1841-71 nebo zámek Lednice na Moravě, v jehož blízkém okolí je několik dalších romantických staveb i s umělou zříceninou. V romanticko-gotickém duchu se přestavovaly chrámy, kostely, věže, brány, ale také se tak stavěly obytné domy.

Romantismus sklouzl v druhé polovině 19. století k napodobeninám nejrůznějších dalších slohů minulosti, vzájemně se prolínajících, často s určitým nevkusem, jindy zase s velmi zdařilým výsledkem. Období těchto pseudoslohů (pseudo = nepravý, lživý) je nazýváno obdobím historizujících slohů. Vzniká tzv. novorománský sloh (např. bazilika Cyrila a Metoděje v Praze-Karlíně), novogotický sloh (např. přestavba hradu Karlštejn), novorenesance (Národní divadlo či Národní muzeum v Praze), „česká renesance“ (Wiehlův dům na Václavském náměstí v Praze), novodobé baroko a rokoko (např. farní budova kostela sv. Jana Na skalce v Praze či Kamenné lázně v Teplicích). Historizující slohy také výrazně změnily vzhled velkých měst, neboť ovlivnily stavbu mnoha činžovních obytných domů, a to nejen v Praze (např. pod Vyšehradem, na vltavském nábřeží, na Vinohradech, v Nuslích a podobně), ale i v dalších našich rozrůstajících se městech.

Díky období romantismu mají dnes plné ruce práce památkáři, restaurátoři, štukatéři a zedníci při opravách těchto domů. Fasády plné dekorů, sošek, sloupků, nic nenesoucích krakorců, lunet, ochozů, římsiček či nárožních věží a věžiček - prvky, které již za ta léta utrpěly, často vinou holubů a špatné údržby. Bylo by škoda je otlouci a domy hladce omítnout. Ovšem kdo v těchto nájemních domech nikdy nebyl, netuší, že za honosnými kulisami fasád se většinou skrývaly neútulné tmavé byty, do kterých se leckde vstupovalo přímo z nádvorních pavlačí nebo které měly stropy tři a více metrů vysoko a společné toalety venku na chodbách či zmíněných pavlačích. Takové byty se obtížně vytápěly a k útulnosti měly daleko. Na rozdíl od nájemních domů si bohatí stavěli v pseudoslozích vily a zámečky (např. Gróbova vila na Vinohradech).

Koncem 19. a začátkem 20. století se u nás a v některých evropských zemích, zvláště ve Francii, ujímá na krátkou dobu nový sloh - secese. V latině to znamená něco jako oddělení, odtržení. Od staromilsky historizujících architektů se totiž v té době odtrhli mladší architekti, zvláště pak výtvarníci, a začali prosazovat nový styl. Odmítali historizující slohy a prosazovali v interiérech i na budovách novou svéráznou ornamentiku. Stylizované květy, nejrůznější tvary listů a pnoucích se úponků, křivky plné kudrlinek, stuh, věnců, malované i plastické lidské obličeje, poloobličeje i nahé postavy - to a mnohé jiné se v pestrých, ale umírněných barvách začalo objevovat na průčelích staveb i uvnitř. Samotné stavby dostaly zajímavě členitou, malbami oživenou fasádu.

Secese u nás neměla dlouhé trvání. Zasáhla spíše výtvarný svět. Přesto se u nás stačily v secesním slohu přestavět či postavit některé význačné budovy, například dnešní Hlavní nadraží v Praze či Obecní dům vedle Prašné brány. Krásná je také budova pražského Hlaholu na nábřeží nedaleko Národního divadla. Secesí byly ovlivněny i takové stavby jako turistické boudy Pustevny na Radhošti. Není bez zajímavosti, že světově uznávaným představitelem secesních výtvarníků byl Alfons Mucha, český malíř žijící ve Francii.

Secesní styl byl krátce po první světové válce vytlačen moderními směry, které by se daly shrnout pod označení funkcionalismus. Souvisel opět s novou politickou situací, novým poválečným myšlením a rozvojem. Významné stavby té doby jsou u nás například vila Tugendhat v Brně, terasy v Praze na Barrandově, Baťův mrakodrap ve Zlíně, Nakládalova vila v Olomouci a řada dalších. Jednou z prvních významných staveb tohoto druhu u nás se stal také Všeobecný penzijní ústav z roku 1929 (Dům odborů v Praze na Žižkově).

Nový směr ovládl architekturu nejen mezi první a druhou světovou válkou, ale v podstatě celé 20. století. Byl prosazován názor, že funkce staveb má mít přednost před dekorativností. Z prvních směrů nového slohu byl trochu tápající kubismus. Vycházel již sice z tvarů krychle (kubus, proto kubismus), jejíž geometrické tvary měly dodat stavbě působivosti. Ale šlo ještě o umělé, jehlancovité zdobení fasády, na jinak obyčejných hranatých domech. Tento směr, vyskytující se okolo roku 1910, rychle zanikl a zůstaly nám po něm na památku například obytné domy pod Vyšehradem (Neklánová ulice) či dům U černé Matky Boží v pražské Celetné ulici. Stejně krátkou dobu se rozvíjel rondokubismus či tzv. obloučkový sloh, kde místo jehlanců a krychlí nalezly uplatnění ozdobné válce, půlválce, koule a polokoule (např. budova v Praze - Na Poříčí či třeba krematorium v Pardubicích).

Po roce 1928 již ovládl naplno stavebnictví právě funkcionalismus, nazývaný také konstruktivismus. Účelné a prosté hranaté stavby, oproštěné  od  ozdobných  prvků.  Průkopníkem  tohoto  slohu  byl francouzský architekt Le Corbusier. Hlavním znakem konstruktivistických staveb bylo odstranění dekorů a místo nich jen přímkové tvary, přísná účelovost, jednoduchost a hygieničnost. Velkými okny šlo náhle do budov hodně světla a vzduchu.

Druhá světová válka vážně přetrhla vývoj stavebnictví a mnohde poničila řadu cenných staveb stejně jako obytných domů. Proto se po válce narychlo budovaly domy bez velké architektonické hodnoty. Po roce 1950 se objevily snahy architektů vytvořit nějaký nový styl v duchu doby. Nepříliš šťastně začali čerpat opět ze starých slohů, z jejich dekorativních prvků. S malým vkusem a logikou se kombinovaly antické sloupy a oblouky s renesančními sgrafity a štíty, doplňovanými gotickými či barokními věžemi a věžičkami. Tomuto neslavnému architektonickému období se říká socialistický realismus, neboť stavby tohoto druhu vznikaly hlavně v Sovětském svazu a v zemích střední a východní Evropy - tedy v zemích, které byly nejvíce pod vlivem SSSR. U nás je příkladem sídliště v Ostravě - Porubě, Havířov či pražský hotel International v Dejvicích, který je nejtypičtější.

Tyto stavby ztratily měřítka, šplhaly se do podivných výšek, jako by zobrazovaly vnitřní nadšení poválečné doby. Symbolizovaly vítězné úsilí nové společnosti. Období socialistického realismu však nemělo dlouhého trvání. Naštěstí poměrně rychle pominulo, a to i v tehdejším Sovětském svazu. Ovšem bylo to také tím, že na takové stavby monumentální architektury tehdy ve „východním bloku“ nebyly peníze. Lidé si uvědomovali, že budováním tak nákladných staveb se nevyřeší hlavní problém - moderní bydlení.

U nás i jinde ve světě přicházel zcela nový styl - domy ze stavebnice. Dodnes se jim říká paneláky, neboť byly stavěny z prefabrikovaných betonových panelů, přivezených z výrobny přímo na staveniště, kde se jako kostky montovaly. O jejich kvalitě, zvláště v počátcích, bylo mezi lidmi mnoho vtipů i vážných připomínek. Paneláky byly vlastně ubytovny. Teprve postupnou modernizací a novými technologiemi tyto stavby začaly být jakž takž dobré k bydlení pro nenáročné obyvatele.

Moderní architektura zatím nemá historické pojmenování. Snad by se jí dalo říkat prefabrikatismus. Většina staveb konce dvacátého století, rostoucích kolem nás, bohužel často i na úrodných polích, je nesourodá, často bez vkusu nebo logiky. Mnohé stavby jako by nepatřily do naší krajiny, nemají typicky české prvky. Jsou rádoby moderní, ale bez proporcí. Staví se z betonu, tvárnic a jiných levných materiálů, často však také ze skla, keramiky a kovů.
Naštěstí již v současnosti nepřevládá typizovaná šedá výstavba minulých desetiletí. Architekti začali vytvářet nové, velice moderní a zajímavé stavby. Navazují tak na dobrou tradici, která se u nás slibně rozvíjela mezi světovými válkami. Jsou to však bohužel většinou stavby, které nebudou mít dlouhou životnost a jedno století bezpochyby nepřečkají.