Velkou francouzskou revolucí 1789 připravovanou velkými mysliteli osvícenství se hroutí i životní styl, který formoval barokní umění. Namísto hodnot „ancien régime“ nastupuje Subjektivismus, individualismus, atheismus, liberalismus a demokracie. Naproti nim stojí hmatatelná realita počínající industrializace, která v průběhu 19. století vyprodukuje masy proletariátu. Politický zlom bude mít kolem roku 1800 závažné důsledky i pro umění. Poté, co byly šlechta a církev zbaveny úlohy nositele kultury, přestane být kostel poprvé v dějinách slohotvorným druhem architektury. S přibývající demokratizací ustupuje církevní i světská aristokracie do pozadí nejen jako objednatel uměleckých děl ale i jako elita určující společenský vkus. Novým nositelem kultury se stává buržoazie, ale široké publikum má příliš různorodé vzdělání na to, aby se mohlo dohodnout na nových kritériích obecně platného vkusu. 

Tak začíná století, které žije ze zásob dějin umění. To, že na jeho počátku bude vzkříšeno antické tvarosloví, má více důvodů. Už od renesance existoval v architektuře klasicizující proud, který se odvolával na konstrukční pravidla římské antiky. Palladia ismus InigoJonese v 17. století a Burlingtona, Campbellaa Kenta v 18. století připravovaly anglickýklasicismus. Z racionalismu francouzských osvícenců vychází snaha o nalezení obecných uměleckých pravidel založených na logice a přírodních zákonech. Do uceleného programu zformuluje tyto tendence Johann Joachim Winckelmann ve svém díle „Úvahy o napodobování řeckých děl v malířství a sochařství“ (1755). Jeho výklad o povaze řeckého umění jako „ušlechtilé prostotě a tiché velikosti“, stanoví ideál krásy „archeologického klasicismu“. A konečně Napoleon bude ve svém státním umění orientovaném naantický Řím spatřovat legitimizační prostředek svých cézarských ambicí. Vzhled klasicistní architektury ovládá průčelí antického chrámu. Bloková architektura je členěna pouze pilastry a římsami. Sloupové řády už nejsou dekorativní, ale konstrukčně podmíněné, to znamená, že nejen zdobí stěnu, ale také podpírají kládí. Nerozhodnost v tom, zda vzorem pro novou architekturu má být Řím nebo Řecko, způsobila stylovou nejednotnost klasicismu. 

Obě kultury jsou sice antické, ale zároveň jsou si velmi vzdálené jak ve společenském uspořádání a reprezentativních záměrech, tak ve tvarosloví a konstrukčních principech. U staveb zámků a hlavně staveb komunálních musela být zjevná divergence mezi antikizujícím vnějším dekorem a funkcí budovy, která žádala moderní vybavení. Antika zůstala v exteriéru, zatím co interiér se až na pár stavebních detailů už naplňoval novou účelnosti. Člověk si přehodil přes svůj moderní způsob života starověký převlek. Proto má mnoho klasicistních staveb eklekticistní nádech. Tam, kde se příliš přibližují antickému kánonu, působí chladně a odlidštěně. Jako přesné kopie se odcizují mnohem více než jiné historizující stavby. Přesto na nás dodnes dýchá legitimizující moc státních budova noblesa měšťanských staveb. K. F. Schinkelovi se na budově berlínského Činoherního divadla poprvé podařilo rozčlenit vývojově neperspektivní kubickou formu na nosné a výplňové části. Tento princip dovoloval užití řeckých motivů a zároveňumožnil řešit aktuální úlohy novodobé architektury. Nejpřesvědčivěji se klasicismus projevil v plánování měst. Překonává palladiánskou koncentraci antických motivů naizolovaných stavbách a vytváří velkorysé, přehledné osy ulic se symetrickým uspořádáním a dominantami (např. Karlsruhe, Mnichov, Bath nebo Turín). V poslední třetině 18. století vzniká v Anglii, Německu a Švýcarsku literární hnutí stavějící se proti osvícenskému racionalismu. 

Hnutí „Sturm und Drang“ a romantikové přinášejí nový pohled na přírodu, ale vytvářejí i nové dějinné vědomí. Spojení tohoto historicky uvědomělého názoru se systematizacíarcheologie dalo na začátku 18. století vzniknout četným muzeím, zpočátku ještě v klasicistním slohu. Ale už rokoko a anglický barok znají ojedinělé výpůjčky z gotického slohu. Rostoucí vliv romantismu na počátku 18.století tuto tendenci posílil. V roce 1821nabídl Schinkel pro novostavbu Friedrich Werderského kostela v Berlíně tři verze: klasickou, gotickou a renesanční. Schválena byla gotická. Do vývoje architektury zasáhly i nové stavební techniky. Karl Friedrich Schinkel navrhl v roce 1818 litinový novogotický Památník bojovníkům na berlínském Kreuzbergu. V něm se konfrontují historie, dekor, funkce a technika. Klasicismus bývá někdy chápán jako raná fáze historismu, v níž dominuje antika. Kolem roku 1830 začíná jeho alespoň pomyslná jednota sklouzávat do stylistického chaosu díky přejímání dalších historických slohů. Encyklopedická katalogizace starších slohových forem, jak ji prováděl Violletle Duc a další, umožnila architektům vybírat si díly jako ze stavebnice a projektovat nové budovy buď jako elekticistní směs historizujících prvků, nebo jako stylově „čisté“ stavby, často dokonalejší než jejich historické vzory. 

Dlouhé viktoriánské ulice v Chestru tak dostanou tudorovský ráz, nový Mnichov a Ringstrasse ve Vídni se stanou muzeem dějin architektury pod širým nebem. Zájem o vlastní historické tradice podnítí dostavbu velkých katedrál v Kolíně nad Rýnem, Vídni, Řezně, Praze i dalších městech. Novogotiku brzy následuje novorenesance. Novorománský sloh získá kolem poloviny století oblibu v Německu, zvláště v Mnichově, Karlsruhe a Hannoveru. Vilémovský novorománský sloh (od sjednocení Německa 1871) se časově kryje s novobarokem grůnderského období. Evropská architektura 19.století ale nezůstane ušetřena ani vlivů exotických.