Věda a technika učinily na konci 19. století ohromný pokrok. Změnily tvář světa i životní styl jeho obyvatel. Kolem roku 1890 vyšlo z Anglie hnutí, které propagovalo novou estetiku umění a brzy ovládlo celou Evropu i Severní Ameriku. Zrodila se secese. Její první projevy se zaměří na ornament. Stylizované rostliny a zvířata ve volně kroužených liniích, plošné tvary beze stínů vzdálené jakémukoli naturalismu či historismu, avšak silně ovlivněné japonským uměním, navozují lyrické nálady. William Morris a jeho přátelé se vydají cestou obrody uměleckého řemesla. Jejich dílny na nábytek, látky a dekorační tapety najdou na mnohých místech pokračovatele, kteří budou rozvíjet vlastní tvarosloví (např. Secese v Mnichově založená 1897, v Drážďanech 1898, ve Vídni 1900, v Darmstadtu 1900, v Nancy 1901).

V Německu dá novému hnutí jméno umělecký časopis „Jugend“ (mládež, mládí), tedy Jugendstil. Podobně jako v baroku, jde opět o celostní umělecké dílo, „gesamtkunstwerk“, tentokrát možná inspirované i operním dílem Richarda Wagnera, v němž se realizuje jednota děje, hudby a obrazu, dokonce i prolnutí umění a života v jeho sociálních a estetických formách. Architektonické „gesamtkunstwerky“ vznikají ve druhé fázi secese, tedy v době, kdy se na konci 90. let začnou stavět obytné domy v novém stylu. Jejich architekti se necítí jako řemeslníci, ale jako géniové. Navrhují exteriér i interiér domu, jeho mobiliář, včetně nejpodružnějších předmětů denní potřeby. Taková komplexní umělecká díla od Horty, Gaudího nebo Van de Veldeho si ovšem může dovolit pouze zámožná elita. Vedle toho ale vznikají různé národně kultivační projekty, jako byla například darmstadtská umělecká kolonie Mathildenhohe, která se mimo jiné zabývala navrhováním cenově přijatelných dělnických domů nepostrádajících estetické ambice. Nové radikální umělecké směry na začátku 20. století (např. expresionismus, fauvismus, kubismus) a hlavně první světová válka učiní secesi rychlý konec.

Cílem „technického“ století bude účelná a funkční architektura. V předchozím 19. století. se modernost v architektuře omezovala víceméně na mechanizaci tovární výroby stavebních částí. Průčelí továrních budov se halila dál do historizujícího hávu, novogotické skladové haly a nádraží v obloučkovém novorománském stylu nevypovídaly navenek nic o své funkci. Je jisté, že už v 19. století znala architektura výhody nových materiálů, jakými bylo sklo, železo, později ocel a konečně beton. Tyto materiály ale zřídkakdy určovaly vnější podobu stavby, a pokud ano, jako v případu Eiffelovy věže, pak působily svou neobvyklostí naze a škaredě. Stavba s železným skeletem má přitom řadu technických předností. Vzdoruje svými výztužemi jak tlaku samotné stavby tak i síle větru. Dovoluje stavět do velké výšky a šetří čas.

Beton, směs písku, cementu a štěrkopísku, který znali již před staletími Římané jako „opus incertum“, nalil poprvé kolem drátěné sítě Joseph Monier v roce 1867. Na světě byl železobeton nebo také předpjatý beton. Takový materiál zaručoval vysokou nosnost staveb při relativně tenké konstrukci. Tvárnost betonu umožnila odlévat formy, které se nedaly postavit z kamene. Prefabrikované stavební díly (rámy, opory, stropní panely, stěnové prvky) přinesly normalizaci a šetřily čas i náklady. Sklo vytvářelo průhledný plášť (Křišťálový palác), který dovolil vnímat zároveň vnější podobu i vnitřní strukturu stavby.

Ve 20. století se sklo zavěšuje na skeletovou stavbu jako „curtain wall“. Na základě matematických poznatků je možné redukovat kostru stavby na minimum. Rostoucí úlohu ve stavebnictví převezmou umělé hmoty. Jejich výhodou je především nízká hmotnost, schopnost tepelná izolace, tvárnost, reprodukovatelnost a odolnost vůči korozi.

Na počátku 20. století se v architektuře podaří prosadit novou estetiku, která zůstane v platnosti až do dnešních dní. Na samém začátku stojí manifest vlivného vídeňského architekta Otto Wagnera, který kdysi sám tvořil ve stylu neorenesance a secese. V roce 1906 ale požaduje, aby forma a motivy vycházely z účelu, konstrukce a materiálu.

Roku 1906 byl založen výmarský Bauhaus, v roce 1907 Deutscher Werkbund. Italští futuristé navrhují od roku 1907 fantastická, nikdy nerealizovaná moderní města naplněná hlukem a rychlostí. Holandské hnutí „Stijl“, Le Corbusierovy rané postuláty na bydlení přizpůsobené lidem a socialisticky zaměřený konstruktivismus dvacátých let připravily nástup funkcionalismu. Cílem funkcionalismu je vyřadit všechny stavební prvky, které nejsou zároveň aktivní součástí konstrukce.

Odcizená sídliště poválečných let, bezduchá satelitní městečka a nákupní zóny nebo kostelní sila jsou důkazem toho, že technické možnosti samy o sobě nejsou samospasitelné a mohou být dokonce škodlivé, dojde-li k jejich zneužití.

Vedle funkcionalismu, který upřednostňuje kubus a pravý úhel, existuje hnutí, které půdorys nepřizpůsobuje základním geometrickým formám, ale spíše organickým pohybům člověka. Hnutí vychází z amerických podnětů. Před druhou světovou válkou i po ní vytvoří pár staveb, především obytných domů pro malou vrstvu obyvatelstva (vilová výstavba) nebo komunální a církevní stavby.

Z tohoto hnutí se odvozuje i alternativní architektura, která hledá soulad s přírodou a dává tudíž přednost přírodním materiálům, jako je opracovaný kámen a dřevo. V opozici k mezinárodnímu stylu se od šedesátých letech rozvíjí postmoderní architektura, která se odvolává na klasické vzory, mezi jinými na palladianismus a francouzskou revoluční architekturu. Pluralistické možnosti obohacují od 80. let svými dekonstrukti vistickými díly architekti jako jsou Frank O. Gehry nebo Daniel Liebeskind.