Barokní období ve výtvarném umění nastupuje koncem 16. století. Kolem roku 1730 jej vystřídá rokoko. Ačkoli proto neexistuje žádné logické vysvětlení, shodují se dnes teoretici většinou na tom, že název souvisí s portugalským slovem „barucca“, což znamená nepravidelnou perlu. Renesance spatřovala hybnou sílu světa v přírodě. Bylo na člověku, aby prostřednictvím starých či nových mýtů tuto hybnou sílu ovládl. Barokní zobrazení světa spočívá na jiném principu. V iluzionisticky vystupňovaném patosu nebo v náboženském vytržení se propojuje přirozený a nadpřirozený svět. Baroko působí především na smysly člověka. K podstatě barokní interpretace světa patří jako hlavní stylové prvky oslavy, apoteózy a velkolepá představení. Od Ludvíka XIV. k nim můžeme počítat i sebeprezentace absolutistických panovníků gradované do teatrálního ceremonielu.

Ve výtvarném umění spějí jednotlivé umělecké obory k syntéze, přičemž každý z nich je natolik schopen vzdát se svých specifik, že mohou bez problémů přecházet jeden ve druhý. Tak jako architektura přijímá plastické prvky, tak mohou splývat hranice mezi sochařstvím a malířstvím. Tvoří-li architektura, sochařská a malířská výzdoba rovnocenné součásti celku, vznikne dokonalé celostní umělecké dílo (gesamtkunstwerk). Dnes je barok pokládán za poslední univerzální evropský sloh. Nejvýrazněji se projevil v katolických zemích, jako byla Itálie, Francie, Španělsko, jihoněmecké země a Rakousko a v zemích rekatolizovaných, jako bylo jižní Nizozemí a české země.

Program tridentského koncilu (1545-1563) nastolil éru protireformace. Obnovená moc církve se v 17. století opět spojila s mocí světskou. Stejně jako protireformace vyšlo i barokní umění z Říma. Vzniklo zde na základě umění renesančního. Rozměry staveb a okázalost jejich výzdoby podporovaly autoritu církve a absolutistického státu. V celé Evropě, i když protestantské země zaujaly poněkud jiné postavení, se na více než půldruhého století stal „barok“ životním pocitem.

Barokní umění se dělí na proud dynamický, který začíná Michelangelovým vynálezem vysokého sloupového řádu na Kapitolském paláci (1564) a Vignolovým prostorovým řešením kostela II Gesů (1568-1576), a na klasicistní proud odvolávající se na Albertiho a Palladia a následně určující architekturu Francie a severní Evropy. Veškerému baroknímu umění je ale společné zobrazování viditelného universa a toho, co je za ním sice neviditelné, ale emocionálně tušené, totiž transcendentna. Ve viditelném je uctíváno neviditelné. Suma toho všeho se zrcadlí v církevním i feudálním stavitelství. Barokní architektura objevuje nevyčerpané možnosti, které spočívají v rozvíjení renesančních forem. Knížat i prelátů se zmocňuje stavební šílenství. Utápějí finanční prostředky v obřích rozměrech kostelů, zámků a parků, jejichž nádheru násobí vodní toky a vodotrysky.

Stále větší význam je přikládán půdorysu, který se nakonec sám stane uměleckým dílem plným symbolických významů. Jestliže je například pro renesančního člověka kruh symbolem sekularizovaného pocitu sama sebe, představují pro barokního člověka křivky elipsy a paraboly spojení individua s universem. Při veškerém přitakání radostem tohoto světa barokní umění nikdy neztrácí záměrnou přísnost. Vždy žádá bezpodmínečnou symetrii, obraz Božího řádu. Architektura, hudba, jazyk, móda, rituály a iluzionistická malba jsou vystupňovány do maximální teatrálnosti.

Charakteristická reprezentativní architektura se vyvinula ve stavbách francouzských zámků, které se odlišují od italských především svým pavilónovým členěním. Nejvýznamnějším dílem absolutistické architektury je zámek Ludvíka XIV. ve Versailles. Zámek, park i město byly budovány podle jednotného plánu a měly velký vliv na urbanistické projekty evropských absolutistických vládců 18. století, například na hvězdicovou dispozici německého Karlsruhe, jehož střed tvoří markraběcí zámek.

Poslední fázi pozdního baroka mezi léty 1720/30 a 1760/70, v níž na jedné straně mnohé prvky baroka vyzrávají, na druhé straně se už ale připravuje nástup klasicismu, označujeme jako rokoko. Název je odvozen od francouzského rocaille (rokaj), ornamentu vytvořeného kolem roku 1700 podle vzoru mušlové inkrustace grott a fontán, který se stal leitmotivem celé epochy. Rokoko ve Francii je z velké části identické se stylem Ludvíka XV. (Luis-quinze).

Rokoko usiluje o co nejúplnější ornamentalizaci, touží po malebnosti a bizarnosti a především přechází od velkých forem k intimitě. Umění ovlivňuje móda a vkus. Příznačná je záliba v asijských, hlavně čínských krajinách a užitných předmětech, chinoiserie. Ta podnítí touhu po kultivaci a zjemnění, po utopickém ideálu krásy, touhu po všem intimním, elegantním a exotickém. Rokoko se vyvinulo ve Francii a rozšířilo se ve velmi rozmanitých obměnách v Německu, Rakousku, Itálii, Čechách, Španělsku, Portugalsku a v Latinské Americe. Maison de Plaisance, venkovský letohrádek, bude jedním z hlavních stavebních typů tohoto slohu. Bavorské rokoko, vytvářející smyslově opojná celostní architektonická díla, a „fridrichovské rokoko“ v Prusku představují dobu největšího rozkvětu v Německu. Ve východní Evropě vznikají pod vlivem rokoka především paláce a zámecké areály, jako např. stavby Rastrelliho v Sankt Petěrburgu.