ZELENÁ VÝSTAVA

Železnice
je kolejnicový dopravní prostředek pro přepravu osob a zboží.
Železnice vznikla na počátku 19. století spojením již staletí známého systému dopravy po kolejnicích a strojního pohonu. Požadavek hladké dopravní cesty a hmotnost strojního pohonu vedly zprvu k železem pobitým fošnám, později k montáži železných kolejnic na kamenných blocích, které byly později z důvodu dodržení rozchodu kolejí montovány na příčně položených železničních pražcích ze dřeva. Zde má původ pojmenování „železná dráha“. Dnešní železniční vozidla jezdí většinou s koly z ocele na ocelových kolejnicích, a díky speciálnímu profilu kol a okolku jsou drženy na jízdní dráze.

První kolejová vozidla byla používána v dolech a poháněna lany a navijáky, což se ještě dnes používá u pozemní lanové dráhy či u kabelové tramvaje. Pro pohon vpřed na velké vzdálenosti se dnes používá motorový pohon, který je buď umístěn přímo ve vozidle přepravujícím užitečnou zátěž (motorovém voze), nebo ve vozidle k tomu vyhrazeném (lokomotivě). Dalším vývojem železnice se dají očekávat automaticky řízená jednokolejná vozidla na principu magnetické levitace.

Tramvaje, městské dráhy, metro, nadzemní dráhy a kolejnicemi spojené horské dráhy jsou svým technickým principem železnice, ale jsou - podle země - budovány konstrukčně stavebně a pohonně odlišně od vlastní železnice, a mají též odlišné provozní předpisy.

Pojem dráha označuje zprvu cestu nebo trasu (či linii), na které se pohybuje objekt (viz jízdní dráha, dálnice, letištní dráha, vzletová a přistávací dráha); pojem železnice tedy precizně označuje druh jízdní dráhy. Teprve z něj vychází používání slova „železnice“ pro dopravní prostředek (jízdní dráha a vozidla), které je dále zkracováno na dráhy.

Vyjeté koleje, které vedly povozy po cestách existovaly odedávna. Vývoj, který vedl k železnici, se ale neodvíjel na veřejných silnicích, ale v dolech, kde nejpozději v roce 1530 existovaly kolejové důlní vozíky či káry. V anglickém hornictví se vyvinul do konce 18. století systém, ve kterém se vozidla pohybovala na kolech s okolky na (z počátku železných) kolejnicích.

Počátkem dějin železnice v dnešním smyslu byl rok 1804, když Richard Trevithick uvedl do provozu první parní lokomotivu. Lokomotiva tehdy měla ještě kola bez okolků. Vedení po kolejích bylo, jak bylo u tehdejších konstrukcí koňských drah Wagonway obvyklé, zajištěno hranou na vnější straně kolejnic. Geometrický princip Wagonway byl v později překonán, u autobusových drah byl ale dále rozvíjen, a hrany vodících lišt se nachází na vnější straně kolejnic. První veřejná železnice zahájila provoz v roce 1825 z Stocktonu do Darlingtonu v Anglii a mimo zboží také poprvé v historii přepravovala i osoby. Kola železničních vozů již měla stejné okolky, jako mají dnešní vozy, a měla dnešní normální rozchod kolejí 1435 mm.

Železnice v 19. století během několika desetiletí vytvořila hustou dopravní síť, která významně zkrátila dobu cestování v Evropě a v Severní Americe. Působila jako katalyzátor průmyslové revoluce, vytvořila potřebu vzniku těžkého průmyslu a díky svému rozvoji vytvořila předpoklad velké poptávky po železe, oceli a strojích. Vznikla moderní stavba mostů a tunelů, aby bylo možno stavět železniční tratě. Moderní akciová společnost je reakcí na potřebu kapitálu pro železniční projekty, které již nemohl sám žádný soukromý investor financovat.

Ve válkách v 19. století se ukázala obrovská strategická výhoda dobře vybudované železniční sítě. Především prusko-francouzská válka se stala je příkladem velké výhody dopravy vojenských oddílů a jejich zásobování po železnici a tím získání rozhodujícího vlivu ve válce.Proto vlády evropských zemí s velkou pozorností a rychlostí podporovaly a řídily výstavbu národních železničních sítí. Vojenský význam železnice byl největší v první světové válce. Nezastupitelnou úlohu hrála železnice i za druhé světové války, kdy mj. umožnila po německé invazi do SSSR záchranu sovětského těžkého průmyslu pro válečnou výrobu přesunem obrovského množství strojního vybavení továren do bezpečí na východ, ale také nechvalně proslulé deportace milionů obětí do nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů.

Mezi světovými válkami začal masívní rozvoj motorových vozidel jako dopravního prostředku, který měl v následujících desetiletích ve všech západních zemích za následek pozastavení provozu na velké části železniční sítě. Dopravní výkonnost železnice sice rostla, ale ne v tak velké míře jako v motorizované individuální dopravě. Nákladní železniční doprava v Severní Americe si dodnes udržela silnou pozici. V Evropě a v Japonsku si železniční doprava dokázala obhájit své pozice v osobní dopravě, mimo jiné také díky výstavbě vysokorychlostních tratí.

Lokomotiva
(z angl. locomotive) je samostatné hnací čili trakční kolejové vozidlo, určené pro pojezd (pohyb) a posun vlaků neboli souprav složených z železničních vozů či jiných kolejových vozidel.

Lokomotivy se dělí podle druhu trakce (parní, elektrické, motorové atd.) a podle hlavního určení (rychlíkové, nákladní, posunovací a pod.). Mezi hlavní charakteristiky lokomotivy patří rozchod kolejí, maximální rychlost, adhezní hmotnost, tah a uspořádání podvozku.

Vysokorychlostní vlak
je vlak jehož konstrukce mu umožňuje dosahovat rychlostí nejméně 250 km/h, je prioritně určen pro provoz na vysokorychlostní trati. Zpravidla se může pohybovat po konvenčních tratích (tedy tam, kde poloměr směrového oblouku je nejméně 150 m). Výjimku tvoří nekonvenční systémy (Maglev, opuštěný Aérotrain), nebo rozdílný rozchod (Japonsko, částečně Španělsko).

Směrnice evropského parlamentu a rady 2008/57/ES o interoperabilitě železničního systému ve Společenství pracuje s definicí:
Transevropský vysokorychlostní železniční systém zahrnuje vozidla určená pro provoz:

buď rychlostí alespoň 250 km/h na zvláště vybudovaných vysokorychlostních tratích a za vhodných okolností umožňující provoz rychlostí vyšší než 300 km/h,
nebo rychlostí přibližně 200 km/h na tratích modernizovaných, pokud je to slučitelné s úrovněmi výkonnosti na těchto tratích.
dále vozidla zkonstruovaná pro provoz s maximální rychlostí nižší než 200 km/h, jež budou pravděpodobně provozována na celé transevropské vysokorychlostní síti nebo její části tam, kde jsou slučitelné s výkonnostními úrovněmi této sítě.

Kolej
je součást drážního svršku. Obvykle sestává ze dvou kolejnic, podélných ocelových pásů, které jsou od sebe vzdáleny o stanovený rozchod a upevněny na pražcích nebo na podkladovém panelu či desce.

Po hlavách kolejnic se odvalují ocelová kola (či spíše železniční dvojkolí) drážních vozidel, která mají odpovídající rozchod kol, okolky kol obvykle zasahují pod úroveň hlav kolejnic na jejich vnitřní straně, a pomáhají vést vozidlo i vlak. U některých typů tramvajových kolejnic je pro okolky určen žlábek, který dělí hlavu na opornici (vnější část hlavy, po níž se valí kola) a přídržnici (vnitřní, užší pás hlavy, který je určen jen k vedení okolku. U železničních kolejnic se používají přídržnice jen v některých úsecích, například v místech křížení, výhybek a přejezdů.

Některé jednoduché dráhy mohou mít koleje jiného systému, například tvořené pouze žlábkem. Kolejím se podobají i některé technické systémy, při nichž je vozidlo na gumových kolech vedeno v pevném žlabu.

QUIZ

1) Jaká je min. rychlost rychlovlaku?
2) Jaké druhy lokomotiv znáš?
3) Který rok lze považovat za začátek železnice?