Narození:
28. 5. 1884 , Kožlany

Úmrtí:
3. 9. 1948  ve věku 64 let,  Sezimovo Ústí

Edvard Beneš (28. května 1884 Kožlany – 3. září 1948 Sezimovo Ústí) byl druhý československý president v letech 1935–1948 (resp. v letech 1935–1938, v období druhé republiky a okupace v letech 1938–1945 byl v exilu, v letech 1940–1945 jako prezident v exilu, dále prezidentem v letech 1945–1948). Byl jedním z vůdců I. odboje a představitel II. odboje.

Život a politika - Před Mnichovem
E. Beneš se narodil v Kožlanech na Rakovnicku jako nejmladší syn rolníka (10. dítě). V mládí studoval nejprve na gymnáziu v Praze-Vinohradech (1896–1904; bydlel v domě rodiny Oličovy, spřátelené s jeho přítelkyní a pozdější ženou Hanou), po maturitě na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlovy. Od roku 1904 studoval ve Francii na Sorbonně a Svobodné škole politických a sociálních nauk, v roce 1907 v Berlíně. Studia Edvard Beneš zakončil roku 1908 v Dijonu doktorátem práv, o rok později pak v Praze složil rigorózní zkoušky. Tři roky vyučoval na obchodní akademii v Praze, od roku 1912, poté, co habilitoval v oboru filosofie, přednášel jako docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Za Rakouska neměla česká univerzita ani její Filozofická fakulta svou vlastní budovu a přednášky i semináře se musely konat na různých místech v Praze, proto Beneš přednášel v Krakovské ulici, v Klementinu, či v Kaulichově domě.

Po začátku první světové války organizoval vnitřní odboj (Maffie – český výbor odboje proti Rakousko-Uherské monarchii). Zajišťoval spojení odboje s T. G. Masarykem ve Švýcarsku. 1. září 1915 odešel do zahraničí, kde spolupracoval s Masarykem a M. R. Štefánikem. V Paříži organizoval zahraniční protirakouský odboj a reorganizoval kurýrní službu pro spojení s Maffií. Uspořádal cyklus přednášek o Slovanstvu na pařížské Sorbonně, propagoval československý politický program řadou článků ve francouzských novinách. V roce 1916 se Edvard Beneš podílel na ustanovení Československé národní rady, v níž zastával místo generálního tajemníka. Společně se Štefánikem získal souhlas dohodových mocností se zakládáním československých vojenských jednotek a přispěl tak ke vzniku samostatných legií ve Francii, Rusku a Itálii, které se úspěšně zapojily do bojů první světové války. Důležitým výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového státu Francií, Velkou Británií a Itálií.

Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě K. Kramáře, domů se vrátil v září 1919. V Paříži mj. dohodl nové hranice státu na jihu Slovenska (viz též Pařížská mírová konference, 1919). Edvard Beneš pomáhal zakládat Společnost národů, byl její místopředseda, člen Rady a předseda (1935). Prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Od počátku se orientoval na poválečnou evropskou velmoc Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu.

V letech 1921–22 zastával Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády, poslancem parlamentu byl v letech 1919–26 a 1929–35. Byl členem a místopředsedou Čs. strany národně socialistické a významně ovlivňoval její politiku. Po abdikaci T. G. Masaryka byl zvolen 18. prosince 1935 za hlavu státu. Ve stejném roce uzavřelo Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem (po jeho přijetí do Společnosti národů). Nejpozději od roku 1927 byl svobodným zednářem.

Život a politika - Po Mnichovu
Po přijetí mnichovského diktátu 5. října 1938 abdikoval a odletěl (podle některých historiků s finanční pomocí NKVD) nejdříve do Velké Británie, později odcestoval do Spojených států amerických, kde přednášel na univerzitě v Chicagu. V roce 1940 přesídlil do Londýna, kde vytvořil tzv. exilovou státní reprezentaci a přebral funkci exilového československého prezidenta. Po okupaci Česko-Slovenska a vyhlášení Slovenského státu v březnu 1939 prohlásil Mnichovský diktát za neplatný. Během války dosáhl uznání exilové vlády u všech spojenců. V prosinci 1943 uzavřel v Moskvě novou spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem. Také tam začal jednat s československými komunisty o poválečné podobě Československa (viz též Heliodor Píka). Na jaře 1945 Beneš odcestoval přes Moskvu na osvobozené území republiky; v dubnu ve slovenských Košicích jmenoval první poválečnou vládu, 16. května přijel do Prahy. 28. října byl v potvrzen ve funkci prezidenta a následně znovu zvolen 19. června 1946.

Po dobu okupace a neexistence parlamentu vydávala exilová vláda prezidentské dekrety, jež Beneš jako nejvyšší činitel podepisoval a po němž jsou často nazývány; poválečné dekrety, kterými se upravoval odsun a konfiskace majetku Němců a Maďarů, a Benešův postoj k němu jsou dodnes kontroverzní.

Léta 1945 až 1948
Na jaře 1945 Beneš odcestoval přes Moskvu na osvobozené území republiky; v dubnu ve slovenských Košicích jmenoval první poválečnou vládu a 16. května přijel do Prahy. 28. října 1945 byl potvrzen ve funkci prezidenta a následně znovu zvolen prezidentem Československa dne 19. června 1946.

Po dobu okupace a neexistence parlamentu vydávala exilová vláda prezidentské dekrety, jež Beneš jako nejvyšší činitel podepisoval a po němž jsou v zásadě nepřesně nazývány jako „Benešovy dekrety“. Poválečné dekrety, kterými se upravovala konfiskace majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, ztráta čs. občanství a jiných práv občanů německé a maďarské národnosti (ale nikoli jejich vysídlení), a také znárodnění většiny československého průmyslu, bank a pojišťoven bez náhrady, jsou dodnes kontroverzní. Organizace vyhnanců v Německu a Rakousku, především Sudetendeutsche Landsmannschaft, se zatím marně snaží o zrušení „Benešových dekretů“ týkajících se občanů Československa německé a maďarské národnosti.

Po obnovení Československa vznikla nová politická situace. Existovaly sice nadále různé politické strany, byly však sdružené v Národní frontě. V parlamentních volbách 1946 dosáhly Komunistická strana Československa a z části Komunistická strana Slovenska velkého úspěchu (na Slovensku vyhrála volby Demokratická strana). Připadlo na ně 114 poslaneckých mandátů z celkového počtu 300 míst v Národním shromáždění, tedy 38 %. V důsledku toho byl předseda KSČ Klement Gottwald jmenován a zvolen novým předsedou československé vlády. To vše, spolu se vzrůstajícím vlivem Sovětského svazu v zemi, také díky uzavřené smlouvě se SSSR, směřovalo ke konci demokracie a udržení nezávislosti československého státu.

20. února 1948 podalo demisi 12 ministrů nekomunistických stran, 25. února podali demisi další dva ministři (z 26členné vlády). Tímto krokem chtěli ministři buď donutit komunisty, aby se podřídili vládě, anebo vyvolat krizi, kterou by řešilo jmenování úřednické vlády a vypsání předčasných voleb. Konečnou příčinou k podání demise bylo náhlé obsazení všech vedoucích míst ve Sboru národní bezpečnosti (policie) komunisty. Většina představitelů demokratických sil spoléhala, že se za ně Beneš postaví a demisi nepřijme. Nekomunistické strany Národní fronty měly v té době omezené komunikační nástroje, komunisté ovládali rozhlas (ministerstvo informací) a díky přídělu papíru se snažili dlouhodobě omezovat prodemokratický tisk. Ve svém tisku předáci nekomunistických stran místo mobilizace vlastních příznivců vyzývali ke klidu a ujišťovali, že se nic nestane. Věřili v legální, ústavní a parlamentní řešení únorové krize. Jediný kdo se proti tlaku komunistů v tzv. únorové krizi roku 1948 otevřeně v Praze postavili, byli studenti, kteří byli při druhém pochodu na Hrad následně surově zbiti v Nerudově ulici. Komunisti v té době ovládali Sbor národní bezpečnosti (policie), většinu armády a sdělovací prostředky (vydali zákaz dovozu zahraničního tisku). Beneš demisi ministrů po komunistickém nátlaku 25. února 1948 přijal a v rozporu s ústavou, podle které měl vyhlásit nové volby při rezignaci nadpoloviční většiny ministrů, tj. 13, pověřil předsedu KSČ Klementa Gottwalda opětovným sestavením vlády, která pak vznikla již zcela pod komunistickým vedením.

V té době byl už Beneš ovšem velmi vážně nemocen. Dlouhodobě trpěl Ménierovou nemocí a častými migrénami. Již v roce 1943 jej v Londýně postihlo mozkové krvácení. V listopadu 1944 utrpěl poprvé cévní mozkovou příhodu, na jaře 1945 podruhé. Když ho v roce 1945 v Praze navštívil předseda národních socialistů Petr Zenkl, byl Benešovým tělesným i duševním stavem zděšen. V červenci 1947 jej postihl záchvat mrtvice; od té doby musel být pod stálým lékařským dohledem. Počátkem roku 1948 musel chodit o holi, trpěl nesnesitelnými bolestmi hlavy, místy i ztrátou řeči, a občas i výrazně slinil a musel odplivávat. Jeho postižení se stále výrazněji zhoršovalo.

V květnu 1948 se prezident Beneš ještě pokusil komunistům vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu, kterou bylo zlikvidováno demokratické státní zřízení. Měsíc poté, 7. června 1948, abdikoval Beneš na úřad prezidenta, jeho nástupcem se pak stal Klement Gottwald. Dne 3. září roku 1948 Edvard Beneš zemřel v Sezimově Ústí. Zde v parku své vily je spolu se svou manželkou Hanou pochován.

Ferdinand Peroutka později o Benešovi v souvislosti s únorovými událostmi roku 1948 napsal: „Tento muž potřeboval klid, aby zápolil se svou nemocí. Místo toho se ocitl uprostřed tragédie.“

V dubnu 2004 schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR opakovaně přes předchozí veto Senátu zákon 292/2004 Sb. tvořený větou „Edvard Beneš se zasloužil o stát.“ Prezident České republiky Václav Klaus tento zákon nevetoval, ale také nepodepsal, což vyvolalo jisté spory, má-li na takové jednání dle ústavy právo.

Polemika
Úloha Edvarda Beneše v československých dějinách je nazírána některými publicisty negativně, přičemž je mu přičítán významný podíl na zločinech proti lidskosti.

Edvard Beneš až příliš vycházel z úvahy, že Československo se může stát "mostem" mezi Sovětským svazem a západními demokraciemi a napomoci tak stabilitě v Evropě. Věřil, že západní země přimějí SSSR k umírněnější politice prostřednictvím obchodního tlaku. Jako sociolog byl přesvědčen, že politika je "praktická sociologie" a že jeho politika je vědecká.

Toulky českou minulostí

Dějiny udatného českého národa

Dějiny udatného českého národa - Svatý Václav

Dějiny udatného českého národa - Přemysl I.

Dějiny udatného českého národa - Karel IV. - 1. část

Dějiny udatného českého národa - Karel IV. - 2. část

Dějiny udatného českého národa - Karel IV. - 3. část

Dějiny udatného českého národa - Marie Terezie

Dějiny udatného českého národa - Rudolf II.

Dějiny udatného českého národa - Vznik Rakousko Uherska

Dějiny udatného českého národa - Reformy Marie Terezie

Dějiny udatného českého národa - Josef II.

Dějiny udatného českého národa - Školská reforma Marie Terezie

Dějiny udatného českého národa - Sametová revoluce

Dějiny udatného českého národa - Padesátá léta I

Dějiny udatného českého národa - Padesátá léta II

Dějiny udatného českého národa - Jiří z Poděbrad

Dějiny udatného českého národa - Šedesátá léta

Dějiny udatného českého národa - Osvícenci v českých zemích

Dějiny udatného českého národa - Nástup Habsburků

Dějiny udatného českého národa - Vznik Československa

Dějiny udatného českého národa - Golem

Filmy a dokumenty

Dokument Kníže Václav

Dokument Karel IV.

Dokument Jiří z Poděbrad

Filmový dokument České století - Ať si jdou

Filmový dokument České století - Den po Mnichovu

Filmový dokument České století - Poslední hurá

Filmový dokument České století - Veliké bourání

Filmový dokument České století - Všechnu moc lidu Stallinovi

Filmový dokument České století - Musíme se dohodnout

Filmový dokument České století - Kulka pro Heydricha

Filmový dokument České století - Je to jen rock n roll

Filmový dokument České století - Zabíjení soudruha

Film Slasti otce vlasti