Narození:
18. 6. 1552 , Vídeň

Úmrtí:
20. 1. 1612  ve věku 59 let,  Praha

Rudolf se narodil  jako třetí dítě Maxmiliána II. a jeho sestřenice Marie Španělské.[pozn. 1] Sňatkové spojení mezi španělskou a rakouskou větví Habsburků se objevovalo v plánech Karla V. už od roku 1543, ale realizováno bylo teprve 13. září 1548 ve Valladolidu. Novomanželé po svatbě žili ve Španělsku, kde Karel V. svého zetě (a synovce) ustanovil místokrálem. V roce 1550 ale Maxmilián na přání svého otce Ferdinanda přesídlil do Vídně, kam jej později následovala i jeho manželka s dětmi. Zde se jim ve vídeňském Hofburgu 18. července 1552 narodil syn Rudolf. O prvních letech Rudolfova života scházejí jakékoliv informace. První zprávy pocházejí z období, kdy bylo Rudolfovi asi šest let. Tehdy mu jeho otec vybral jako domácího učitele profesora na vídeňské univerzitě Jiřího Muschlera. S tím nesouhlasila Rudolfova matka, která Muschlera podezírala ze sympatií k luterství. Ta s pomocí svého bratra španělského krále Filipa II. vyvinula na Maxmiliána nátlak, aby byla Rudolfova výchova (včetně výchovy Rudolfova mladšího bratra Arnošta) svěřena španělskému králi. Přes počáteční nesouhlas se Maxmilián tomuto tlaku nakonec v roce 1562 podvolil. Španělská výchova jeho synů totiž pro ně znamenala naději na španělské dědictví.

„ Za svého pobytu ve Španělsku si osvojili něco, co jim může být právě tak na škodu, jako to druhé (přísná katolická výchova) k užitku, a to sice jistou pýchu, která se projevuje v jejich gestech a činí je, nechci říci nenáviděnými, abych se vyhnul tomu nepříjemnému slovu, snad tedy méně oblíbenými, než by mohli být. ... Ti kteří princům slouží nebo s nimi přicházejí častěji do styku, mohou to považovat za dobrou vlastnostči dvornost, ostatní, kteří k nim přístup nemají a dají jen na vnější dojem, berou si jejich chování za záminku, aby je mohli označit za nadutce, a to tím spíše, že oba nejsou od přírody sdílní. “

Hned po návratu ze Španělska začal Maxmilián Rudolfa zasvěcovat do státních záležitostí. Přestože měl jako nejstarší syn nárok na nástupnictví po svém otci ve všech zemích habsburské monarchie, snažil se Maxmilián vyřešit nástupnickou otázku co nejdříve. V českém i uherském království totiž bylo zapotřebí získat ještě i souhlas stavů s Rudolfovým nástupem.

V roce Rudolfova návratu zemřel Jan Zikmund Zápolský a Maxmiliánovi se podařilo roku 1572 prosadit u uherských stavů, aby prohlásili Rudolfa svým králem. Téhož roku byl Rudolf korunován v Prešpurku.

Následujícího roku vyslal nemocný Maxmilián místo sebe na jednání českého sněmu Rudolfa, při kterém stavy vyřkly požadavek, aby se Rudolf usídlil v Praze, což však Maxmilián nechtěl dovolit, protože se obával, že by se Rudolf dostal příliš pod vliv stavů. Roku 1574 nastolil Maxmilián při jednání českého sněmu otázku Rudolfovy korunovace v ovzduší rostoucího náboženského napětí. Protestantští stavové vypracovali návrh České konfese, kterou však byl Maxmilián ochoten potvrdit jen ústně. Rudolf byl přesto nakonec sněmem přijat a 22. září 1575 korunován českým králem.

„ Po odevzdání tak těch regalií přistoupil pán z Rožmberka, nejvyšší purkrabí Pražský, k oltáři a obrátiv se k stavům rozdílně po třikráte jich ptal se strany jejich consensu a povolení, na to jsou všickni třikráte odpověděli: "jest, jest, jest"; tu pan arcibiskup opěty modlitbu říkal a po učiněné modlitbě postavil J. M. Kr. na hlavu nejvyšší komorník červenú karmazínovú čepičku a nejvyšší pan purkrabí Pražský, pán z Rožmberka, s pomocí pana arcibiskupa říkajícího collectu, postavili na hlavu královskú korunu a po požehnání učiněném "te Deum laudamus" zpíváno od kůru i na varhany se hrálo a J. M. Kr. šel za oltář; potom J. M. Kr. kázal sobě pánu z Turnu, komorníku svému, hodinek podati, aby přezvěděl, kolik by hodin bylo, kdež rovně tři čtvrti na deset na puol orloji bylo. “

O měsíc později zajistil Maxmilián také Rudolfovo zvolení římským králem, avšak usídlit se v Praze Rudolfovi stále neumožnil.

První léta vlády (1576–1583)
„ Téhož léta 12. října, v pátek po svatém Diviši, ráno mezi osmou a devátou hodinou na půl orloje umřel v Řezně na sněmě říšském, na kterýžto kromě sedmi kurfirštů nemálo legátův, rozličných knížat, pánův a stavův Svaté říše shromážděno bylo, císař Maxmilián II., uherský a český etc. král slavné a svaté paměti. ... Téhož dne a chvíle Rudolf II., nejstarší syn císaře Maxmiliána, římský, uherský a český král, při zavření téhož sněmu říšského v Řezně za císaře římského šťastně vyhlášen.     “

12. října 1576 však Maxmilián II. zemřel a Rudolf se ujal vlády i jako římský císař. V Praze ustavil sbor deseti místodržících složený z nejvyšších zemských úředníků, podnikl holdovací cestu po přivtělených zemích Koruny české a stejně jako jeho otec se usídlil ve Vídni. Mezitím se prudce zhoršil vztah s jeho bratrem Matyášem, který se na vlastní pěst stal guvernérem svobodného Nizozemí, což navíc zvýšilo také nedůvěru mezi rakouskými a španělskými Habsburky.

Na počátku své vlády měl Rudolf snahu realizovat své politické plány a navazoval diplomatické styky. V duchu přísné katolické výchovy podporoval rekatolizační úsilí. Avšak vzhledem k závislosti na finanční podpoře především ze strany nekatolických českých stavů zůstával navenek v náboženských otázkách spíše pasivní. Na ovládaných územích platila zásada augšpurského náboženského míru z roku 1555 „čí vláda, toho náboženství“ na úrovni jednotlivých farností. Snahy o rekatolizaci se projevovaly především v zákulisí, například dosazováním katolíků do významných státních úřadů. Pouze v roce 1577 vydal císař nařízení, kterým zakázal provozování nekatolických bohoslužeb v sídelním městě Vídni. Významnější kroky k rekatolizaci podnikli až v pozdějších letech jeho příbuzní.

Roku 1578 se poprvé u Rudolfa ve větší míře projevila „melancholie“ a v jeho okolí se rozmohlo intrikánství. Jeho rádci Pavel Sixtus Trautson a Wolfgang Rumpf rozhodovali, které informace se k císaři upoutanému na lůžko dostanou, a postavili se do role císařových obránců před intrikánskou rodinou (své vlastní plány rozvíjeli kromě Matyáše také strýcové Ferdinand Tyrolský a Karel Štýrský). Poté, co Rudolf opustil lůžko, byl vůči svému okolí podezřívavý, pociťoval odpor k veřejným jednáním, ceremoniálům a slavnostem. Spory se členy rodiny byly také jedním z důvodů, proč se roku 1583 rozhodl přesídlit do Prahy.

Přesídlení do Prahy (1583–1597)
Hlavním důvodem přesídlení císařské rezidence do Prahy bylo trvalé ohrožení Vídně ze strany Osmanské říše. Vídeň se nacházela v blízkosti neklidné hranice a geografická poloha Prahy se jevila jako bezpečnější. O přesunu sídla uvažoval již císař Maxmilián, který v Praze často pobýval. Konečné rozhodnutí však učinil jeho syn Rudolf II.

Příchod císařského dvora znamenal pro Prahu zásadní změnu. Především bylo potřeba vybudovat důstojnou císařskou rezidenci na Pražském hradě, do doposud provinčního města se ovšem také náhle přistěhoval značný počet příslušníků dvora a do nového sídelního města začali proudit i učenci a umělci i cizí vyslanci. Sídlili zde stálí vyslanci francouzského krále, Španělska, Benátské republiky i papežského státu. Následujícího roku byl Rudolfovi udělen Řád zlatého rouna, to však změnilo pramálo na jeho nedůvěře vůči své rodině, či dokonce na jeho nechuti vůči sňatku, ačkoli roku 1585 mu jeho milenka Kateřina Stradová porodila syna Julia Caesara d'Austria.

Roku 1593 přijelo z Moskvy poselstvo velkoknížete Fjodora Ivanoviče, který spoléhal na pomoc proti Turkům. Jako dary přivezlo dva levharty a dva bílé rarohy lovecké, které již v té době patřily mezi vůbec nejvzácnější dary panovníků. Ve zvěřinci Rudolfa II. prý byli chováni i orangutani, ale zpráva není ničím doložena, právě tak jako chov dnes vymřelého holubovitého ptáka z ostrova Mauricia – doda. Kosti tohoto ptáka byly podle nedoložené zprávy nalezeny při úpravách Jeleního příkopu; dnes jsou uloženy ve sbírkách pražského Národního muzea.

Ale ani Praha neuchránila Rudolfa před problémy. V zemi panovalo napětí mezi ctižádostivými šlechtici, kteří byli navíc různého náboženského vyznání. Katolík Jiří Popel z Lobkovic se prosazoval natolik, že se od něj distancovali i papežští nunciové, a množství nepřátel, které si získal, nakonec podnítilo krále k Lobkovicově doživotnímu uvěznění.

Uhry
Habsburkové ovládali pouze část Uherského království. Od roku 1526 byla velká část země pod nadvládou Osmanské říše. Ze strany Turků hrozilo neustálé nebezpečí. Válka se opět rozhořela v 1593, kdy Rudolf jmenoval Matyáše svým místodržícím a vojenským velitelem. Rudolf tím chtěl omezit Matyášovy mocenské ambice. Matyáš pak vedl s jistými úspěchy vojenský boj proti Turkům. Císař těchto dílčích úspěchů využíval k vlastní propagandě, ale jinak sám zůstával v tomto boji spíše pasivní, čímž podpořil Matyášovy pozdější snahy o jeho odstranění z trůnu.

Stálá přítomnost císařských vojsk v Uhrách a snahy o vymáhání stále vyšších daní však v roce 1604 vedly k propuknutí povstání uherské šlechty proti habsburské nadvládě. V roce 1605 se do čela povstání postavil Štěpán Bočkaj, který byl v dubnu dokonce zvolen uherským králem. Právě reálná hrozba ztráty Uher a Rudolfova neschopnost vedla jeho příbuzné k tajné dohodě z 25. dubna 1606 o Matyášově nástupnictví.

Matyáš pak bez Rudolfova vědomí v červnu 1606 domluvil s povstalci mír. V listopadu pak sjednal mírovou smlouvu i s Osmanskou říší. Císař však odmítl obě smlouvy ratifikovat a trval na pokračování bojů. To využil Matyáš a v roce 1608 svolal uherský zemský sněm, který obě dohody přijal. S příslibem zachování náboženských svobod získal uherskou šlechtu na svoji stranu.

Oklešťování Rudolfovy moci (1608–1612)
Rudolf ztrácel také podporu moravských stavů a vojevůdců, kterým nevyplácel žold. Moravští stavové se nakonec připojili k Matyášovi také. Ten roku 1608 sestavil vojsko, se kterým táhl na Prahu. Čeští stavové oproti tomu sice souhlasili s tím, že Rudolf není dobrým vladařem, zároveň však byli toho názoru, že dobrým nástupcem není ani Matyáš. Připojením se k rakousko-uhersko-moravské opozici by navíc ztratili své privilegované postavení, kterého se jim dostávalo v rámci Koruny české.

Rudolf nakonec s Matyášem uzavřel Libeňský mír, kterým se vláda v monarchii rozdělila. Matyáš získal Moravu, Rakousko a Uhry, zatímco Rudolfovi zůstaly Čechy, Slezsko a Horní a Dolní Lužice. Z nastalé situace se snažily vytěžit také české stavy, které požadovaly zrušení Svatojakubského mandátu a uzákonění České konfese, proti čemuž se však postavila zejména katolická šlechta a katoličtí církevní hodnostáři. Nepokoje v Praze nakonec pohnuly Rudolfa k tomu, aby vydal 9. července1609 Majestát, kterým povolil svobodu vyznání.

Rudolfův majestát
Na začátku roku 1609 vrcholily přípravy střetu mezi nekatolickými stavy a císařem. Dne 28. ledna 1609 byl zahájen zemský sněm, který se měl mimo jiné zabývat požadavkem českých stavů na projednání jejich náboženských záležitostí. Stavové požadovali odvolání mandátu proti Jednotě bratrské z roku 1602 a také náboženské svobody obsažené v české konfesi. Během jednání sněmu se vláda snažila o narušení stavovské jednoty. Po zdlouhavých bezvýsledných jednáních císař sněm 1. dubna ukončil.

Stavovská opozice mezitím svolala nový sněm, který měl začít 4. května 1609. Vzápětí císař sněm výslovně zakázal, protože jeho vyhlášení proběhlo bez jeho souhlasu. Stavové, ale jeho zákaz odmítli vzít na vědomí. V obavě z otevřené konfrontace císař sněm 27. května povolil. Když jednání s císařem nevedla k vytčenému cíli, stavovská opozice 23. června ustavila vládu třiceti direktorů, která převzala vládu v zemi. Čestným předsedou vlády zvolili Petra Voka z Rožmberka jako ocenění jeho zásluh o stavovskou opozici. S jeho aktivní účastí na správě země však vzbouřené stavy nepočítaly. Petr Vok jim poskytl finanční půjčku ve výši 20 000 kop, která se později změnila v dar.

Konečně 9. července 1609 podepsal císař Rudolf II. majestát ve znění, které podle české konfese připravil Václav Budovec z Budova ve spolupráci s Petrem Vokem.

Úmrtí
Rudolf zemřel 20. ledna 1612 a jeho komorník Desiderius Proskovský se to pokusil utajit. Hrabě Václav Kinský a hejtman Max Trautmannsdorf zprávu roznesli po Praze. Císařské sbírky byly zapečetěny. Při nedůstojně provedené pitvě byla oficiálně za příčinu úmrtí uvedena vodnatelnost. Ledabyle nabalzamována mrtvola byla na Matyášův příkaz velmi dlouho od 8. února do 1. října v kostele Všech svatých na Pražském hradě vystavena. Pohřeb pak proběhl velmi tiše, rychle a beze vší okázalosti. Mladší bratr Matyáš pomáhal nést Rudolfovu rakev, která pak byla uložena v pražské katedrále.

Okolo smrti se vyrojilo hodně názorů. Císař Rudolf měl pravděpodobně i dnu, co v stáru zapříčiňovalo problémy s chůzí. Rakouský patolog a spisovatel Hans Bankl usuzoval, že císař zemřel na delirium tremens a podobně se jako Václav IV. upil k smrti.  Při zkoumání kosterních pozůstatků český antropolog profesor MUDr. Emanuel Vlček prokázal luetickou ostitidu - "francouzskou nemoc", syfilidu, která pravděpodobně způsobovala rozklad Rudolfovy osobnosti, výbuchy agresivity střídané s apatií, paranoidní stavy, stihomam a slavomam. Koncem Rudolfova života musela výrazně progresivní paralýza postoupit do třetí fáze luetické nákazy, kdy asi velké bolesti dny i syfilitického zánětu kostí zaháněl nadměrnou konzumací vína.

Toulky českou minulostí

Dějiny udatného českého národa

Dějiny udatného českého národa - Svatý Václav

Dějiny udatného českého národa - Přemysl I.

Dějiny udatného českého národa - Karel IV. - 1. část

Dějiny udatného českého národa - Karel IV. - 2. část

Dějiny udatného českého národa - Karel IV. - 3. část

Dějiny udatného českého národa - Marie Terezie

Dějiny udatného českého národa - Rudolf II.

Dějiny udatného českého národa - Vznik Rakousko Uherska

Dějiny udatného českého národa - Reformy Marie Terezie

Dějiny udatného českého národa - Josef II.

Dějiny udatného českého národa - Školská reforma Marie Terezie

Dějiny udatného českého národa - Sametová revoluce

Dějiny udatného českého národa - Padesátá léta I

Dějiny udatného českého národa - Padesátá léta II

Dějiny udatného českého národa - Jiří z Poděbrad

Dějiny udatného českého národa - Šedesátá léta

Dějiny udatného českého národa - Osvícenci v českých zemích

Dějiny udatného českého národa - Nástup Habsburků

Dějiny udatného českého národa - Vznik Československa

Dějiny udatného českého národa - Golem

Filmy a dokumenty

Dokument Kníže Václav

Dokument Karel IV.

Dokument Jiří z Poděbrad

Filmový dokument České století - Ať si jdou

Filmový dokument České století - Den po Mnichovu

Filmový dokument České století - Poslední hurá

Filmový dokument České století - Veliké bourání

Filmový dokument České století - Všechnu moc lidu Stallinovi

Filmový dokument České století - Musíme se dohodnout

Filmový dokument České století - Kulka pro Heydricha

Filmový dokument České století - Je to jen rock n roll

Filmový dokument České století - Zabíjení soudruha

Film Slasti otce vlasti