Narození:
7. 3. 1850 , Hodonín, Rakouské císařství

Úmrtí:
14. 9. 1937  ve věku 87 let,  Lány, Československo

Tomáš Garrigue Masaryk byl státník, politik, filozof a pedagog, první prezident Československé republiky. Za jeho zásluhy o stát mu parlament udělil titul „Prezident Osvoboditel“ a celkem sedmnáctkrát byl navržen na Nobelovu cenu míru.

Pocházel z chudé rodiny. Otec, původem Slovák, byl kočí, matka pracovala jako kuchařka. Po studiích ve Strážnici, v Brně a ve Vídni roku 1876 promoval filosofickou prací o Platónovi. Za studijního pobytu v Lipsku se roku 1877 seznámil se svou budoucí ženou, Američankou Charlottou Garrigueovou a roku 1878 se s ní v New Yorku oženil. Následujícího roku se ve Vídni habilitoval sociologickou prací o sebevraždě. Po vzniku české univerzity v Praze byl 1882 jmenován profesorem filosofie. Založil a redigoval měsíčník Athenaeum, inicioval Ottův slovník naučný a vstoupil do veřejného života kritikou tzv. Rukopisů. Své studenty vedl ke kritičnosti a vědeckosti v duchu Augusta Comta a jeho program „realismu“ se soustředil kolem týdeníku Čas.

Roku 1890 vstoupil s přáteli do mladočeské strany a v dalším roce byl zvolen poslancem Říšské rady. Hájil jak větší autonomii českých zemí, tak také zájmy jihoslovanských národů, ale pro spory s radikálním vedením strany se roku 1893 mandátu vzdal. Ve snaze kultivovat české politické myšlení se Masaryk začal zabývat dějinami. Navázal na koncept Františka Palackého a přemýšlel o historickém poslání českého národa. Česká reformace a národní obrození jako projevy humanity mají podle něho širší, všelidský význam. Zároveň se ovšem Masaryk zabýval i sociálními otázkami, podporoval osmihodinovou pracovní dobu a všeobecné volební právo. Roku 1899 vystoupil s požadavkem na revizi procesu s Hilsnerem (tzv. hilsneriáda) a proti antisemitským pověrám. Roku 1900 založil Českou stranu pokrokovou, za niž byl roku 1907 a 1911 znovu zvolen (jejím jediným) říšským poslancem. Na základě dlouhodobého studia a četných návštěv v Rusku vydával od roku 1913 v němčině své nejrozsáhlejší a ve světě nejslavnější dílo „Rusko a Evropa“, přeložené do několika jazyků.

Svých styků, znalostí i zkušeností Masaryk bohatě využil, když roku 1914 cestoval na Západ a prostřednictvím R. W. Seton-Watsona a dalších seznamoval světové politiky s českými požadavky. Roku 1915 se už nemohl vrátit, protože na něho byl vydán zatykač a jeho žena byla uvězněna. Spojkou s domovem pak byl Edvard Beneš a další přátelé. Obeslal české krajany po světě, získal jejich podporu a v červnu 1915 v Ženevě poprvé veřejně vyhlásil požadavek samostatného státu. Téhož roku odjel do Londýna, kde se stal profesorem na King’s College a přitom neúnavně publikoval a přesvědčoval. Roku 1916 mu M. R. Štefánik připravil přijetí u francouzského premiéra Brianda v Paříži, kde vznikla také Československá národní rada.

V únoru 1917, když velmoci uznaly tehdy formulovaný československý požadavek, odjel Masaryk do Ruska shromažďovat vojsko, aby svému programu dodal větší váhu. Československé legie měly postupně až 50 tisíc mužů a operovaly hlavně v Rusku, byly však podřízeny Národní radě a zařazeny jako spojenci do francouzské armády. Masaryk sám řídil organizování legií. Po říjnové revoluci a separátnímu míru Ruska s Německem se vydal přes Sibiř do Japonska, aby připravil přepravu legií do Francie. 7. března 1918 se vydal lodí do Spojených států amerických, protože věděl, že prezident Woodrow Wilson bude mít v poválečném uspořádání světa a zejména Střední Evropy velmi významné slovo. V dubnu 1918 do USA dorazil. Přednášel, psal a agitoval zejména mezi krajany a dosavadní velké úspěchy legionářů byly jeho pádným argumentem. Masarykova kniha „Nová Evropa“ přispěla k tomu, že prezident Wilson odmítl rakouské návrhy na federalizaci monarchie a postavil se za sebeurčení slovanských i jiných národů.

Zpráva o revoluci v Praze a vzniku Československa dne 28. října 1918 zastihla Masaryka ještě v Americe, stejně jako zpráva o jeho zvolení prezidentem. Cestou domů navštívil už jako prezident Anglii, Francii a Itálii i české legionáře a 21. prosince 1918 byl triumfálně uvítán v Praze. Hned po volbách roku 1920 byl znovu zvolen, i když získal jen asi 65 % hlasů, a podobně i v dalších volbách roku 1927. Teprve při třetí volbě v roce 1934, kterou ústava presidentu Osvoboditeli dovolovala a která proběhla jako manifestace pro demokracii, získal 73 % hlasů. Komunisté a slovenští nacionalisté pro Masaryka nikdy nehlasovali. Koncem roku 1935 Masaryk ze zdravotních důvodů abdikoval a 14. září 1937 zemřel. Jeho pohřeb byl velkou národní manifestací za svobodu a demokracii.

Prezident Československa
První období (1918–1920) - Cesta po Evropě
Československo bylo mezinárodně uznáno za samostatný stát a Masaryk byl 14. listopadu 1918 zvolen prvním prezidentem. S dcerou Olgou se vrátili lodí Carmania, po přistání v Británii přes Francii, Itálii a Rakousko dále vlakem. Přehlídku legií ve Francii, kde se setkal s francouzským prezidentem Raymondem Poincaré, provedl v Darney 9. prosince 1918. Citát z jeho tamějšího projevu: „Bratři, Vy jste to vyhráli, dejme teď jen pozor, když jsme na kopečku, abychom tam zůstali!“. V Itálii ho se všemi poctami přijal král Viktor Emanuel III.

Čerstvé československé hranice překročil Masaryk se svým doprovodem (jen jeho vlak měl 19 vagonů a dvě lokomotivy, před ním jel ještě vlak s legionáři) v pátek 20. prosince v Horním Dvořišti na rakousko-české hranici, kde ho přivítalo nově zvolené Národní shromáždění Republiky československé. První veřejné vystoupení měl v Českých Budějovicích na zcela zaplněném hlavním náměstí, které bylo po něm pojmenováno. Triumfální prezidentův návrat do vlasti natáčel pozdější filmový režisér Svatopluk Innemann. Následující den 21. prosince Masaryk krátce veřejně vystoupil ve Veselí-Mezimostí, v Táboře, Benešově a pokračoval do Prahy, kde byl přijat milionem občanů v průběhu slavnostní cesty Prahou. Začala projevy po vystoupení z vlaku na Wilsonově nádraží (hlavní uvítací projev přednesl Alois Jirásek), kantátou Vítězslava Nováka „Sláva Tobě, Masaryku“, pokračovala triumfální jízdou přes Václavské náměstí, slavnostními fanfárami Smetanovy Libuše z lodžie Národního divadla, dále na zcela zaplněné Staroměstské náměstí a odtud po slavnostních projevech krásně vyzdobenou Mikulášskou (dnes Pařížskou) třídou na Malou Stranu.

Ve Sněmovní ulici pak složil první oficiální slib prezidenta republiky Národnímu shromáždění. K triumfální cestě rozjásanou Prahou použil s předsedou sněmovny Františkem Tomáškem zcela odkrytý automobil Laurin & Klement 200 řady S (místo císařského kočáru, který mu byl nabízen) „jakožto dopravní prostředek nový a demokratický“. Do kočáru rakouského císaře, který pro slavnostní jízdu opatřil ve Vídni vyslanec Tusar, zasedli Masarykův syn Jan a dcera Olga, která prezidenta doprovázela na cestě z Ameriky.

Teprve pak mohl vyzvednout manželku Charlottu Masarykovou ve veleslavínském sanatoriu. V neděli 22. prosince 1918 přednesl na Pražském hradě své „První poselství“.

Založení Masarykovy univerzity a Masarykovy akademie práce
V roce 1919 podepsal jako prezident zákon č.50 Sb.z. a n., kterým byla v Brně zřízena druhá česká univerzita se čtyřmi zakládajícími fakultami, která dostala jméno po svém zakladateli – Masarykova univerzita. 28. ledna 1919 se tam ustavily základní fakulty lékařská, právnická, přírodovědecká a filozofická. V Praze v tomto roce zahájila s Masarykovou podporou po několikaleté přípravě svoji činnost badatelská technicko-ekonomická samosprávná instituce Masarykova akademie práce, jejímiž členy byli většinou profesoři a vedoucí ústavů technických vysokých škol. Návrh na její zřízení byl podán Národnímu shromáždění v den příjezdu prezidenta do vlasti 20. prosince 1918, vznik byl potvrzen zákonem č. 86 Sb. z. a nař. 29. ledna 1920.

Druhé období (1920–1927)
Dne 27. května 1920 byl zvolen TGM prezidentem republiky podruhé a k volbě přijel s Františkem Tomáškem opět zcela otevřeným automobilem, tentokrát Praga Grand, typu G. Prezident Masaryk otevřeně podporoval sionismus, tedy ideový směr, jeho cílem bylo dobrovolné přesídlení Židů do země izraelské a vybudování a udržení židovského státu. I díky vstřícnosti TGM a Československa jako takového, se v ČSR konaly hned tři světové sionistické kongresy. Počátkem roku 1921 Masaryk překonal nebezpečnou trombózu, která vyvolala vážné obavy o jeho život. Manželka Charlotta se ale již nezotavila ze své těžké nemoci a 13. května 1923 zemřela. Již za její nemoci převzala dcera Alice roli „první dámy“ a zodpovědnost za prezidentskou domácnost, mimo svého angažmá v Československém červeném kříži, který založila (pomohly i otcovy styky v Ženevě). Dcera Olga se v roce 1920 provdala za švýcarského lékaře Henriho Revillioda a tehdy byl TGM zvolen prezidentem podruhé. Tento rok byl rovněž rokem VII. Všesokolského sletu a pan prezident, jenž byl členem Sokola již od třinácti let, přijel na letenský stadion na koni Hektorovi. Syn Jan Masaryk většinou pobýval jako diplomat v zahraničí.

T. G. Masaryk v této době pobýval často na Slovensku, nejen o dovolené (v Bystričce, Topoľčiankách, na Hrušově), ale i služebně (např. 21. září 1921 se zúčastnil vojenské přehlídky bratislavských pluků v Petržalce). Podporoval budování letectva i armády na základě československých legií. Účastnil se manévrů, přehlídek, navštěvoval letiště a výcvikové prostory (jen v letech 1920–1922 navštívil šestkrát vojenský výcvikový prostor Milovice).

Masaryk představoval světu jeden z moderních a vyspělých států meziválečné Evropy. Pokud jeho síly dovolily, přispíval i k jeho dalšímu rozvoji. V Edvardu Benešovi měl ideálního ministra zahraničí. Další jeho spojenec Milan Rastislav Štefánik, ministr obrany, zahynul v květnu 1919, když se jeho letoun za války s Maďary za nejasných okolností zřítil. Alois Rašín, ministr financí, Masarykův někdejší protivník ale nyní spolehlivý spojenec, předčasně zemřel 1923 na následky atentátu a ve stejném roce zemřela i Masarykova žena Charlotta Garrigue. V Antonínu Švehlovi (agrární strana), předsedovi vlády, měl dalšího spojence. Na druhou stranu se stal Karel Kramář, předseda (Národně demokratické strany), Masarykovým politickým odpůrcem, i když zůstali osobními přáteli.

V říjnu 1923 byl Masaryk jako prezident přivítán ve Francii, Belgii a Velké Británii, když předtím pobýval soukromě v Egyptě a Palestině, na výroční cestě k pátému výročí vzniku ČSR. Překonal též zápal plic, který se dostavil po oslabení vlivem úmrtí jeho ženy a nachlazení na zámku ve Hluboši. V následujícím roce navštívil univerzitu v Brně u příležitosti oslav jejího pětiletého trvání, kde ocenil tuto vysokou školu. Tehdy též vybral sochaře Otakara Španiela a Jaroslava Bendu pro úkol tvorby rektorských insignií. V roce 1924 stál též u zrodu časopisu Přítomnost novináře Ferdinanda Peroutky.

Spolu s ministrem obchodu USA Herbertem Hooverem, pozdějším americkým prezidentem, převzal v červenci 1924 záštitu nad „Prvním světovým kongresem o vědeckém řízení“ (1. PIMCO – First Prague International Management Congress), organizovaným Masarykovou akademií práce v Pantheonu Národního muzea v Praze. V roce 1926 také dohlížel na dostavbu nového velkého Sokolského stadionu v Praze na Strahově, kam přijížděl z Pražského hradu na svém oblíbeném koni Hektorovi. O Velikonocích na Bílou sobotu dopoledne vyhlašoval ze schodiště Parlamentu (dnešního Rudolfina na Palachově náměstí v Praze) pravidelně „Mír Československého červeného kříže“ pěti minutami ticha a dopravního klidu po celé Československé republice. V létě 1926 se zúčastnil s celým generálním štábem velkého vojenského cvičení v Milovicích.

Třetí období (1927–1934)
V květnu 1927 byl zvolen prezidentem republiky potřetí. Rok poté se zúčastnil osobně slavnostního položení základního kamene k nové budově právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jako prezident Československé republiky též cestoval oficiálně po dalších českých, moravských a slovenských městech. Navštěvoval i zahajoval mnohé významné výstavy po celé republice a veletrhy (Praha, Brno). V roce 1928 i finančně podpořil výstavbu budovy spolku Mánes na dnešním Masarykově nábřeží v Praze. Podporoval též dostihový sport a na koni dojížděl i na závodiště ve Velké Chuchli, kde v květnu 1931 sledoval s předsedou vlády Františkem Udržalem celodenní dostihový program včetně Československého derby.

V roce 1926 a 1932 přijel na koni Hektorovi na VIII. a IX. Všesokolský slet na Strahově a 15. výročí republiky 28. října 1933 oslavil poslední projížďkou na novém koni Prahou v čele přehlídkového jízdního vojska od Muzea na Václavském náměstí až po Rudolfinum na dnešním náměstí Jana Palacha, kde sídlilo Národní shromáždění a byla zbudována slavnostní tribuna.

Čtvrté období (1934–1935)
Prezidentem byl zvolen i 24. května 1934, počtvrté a naposledy i přes špatný zdravotní stav, ve Velké síni Rudolfina, před svojí „Štursovou“ sochou z bílého mramoru (nyní je tato socha umístěna v Rotmayerově sále Pražského hradu). Tam Masaryk osobně vykonal slib prezidenta republiky. Poté odejel otevřeným automobilem přes Mánesův most na oficiální oslavu, tentokrát již ve Vladislavském sále Pražského hradu, kde byl osobně přítomen. Prezidentský slib byl přenášen v přímém přenosu Československým rozhlasem. Po nemoci však již nemohl jezdit na koni, ani „sokolovat“ a úřadovat, tak jak byl zvyklý (ochromená pravá ruka), 14. prosince 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů a pobýval na zámku v Lánech.

V témže roce předal v Lánech zlatý rektorský řetěz, vytvořený Otakarem Španielem ve spolupráci s Jaroslavem Bendou rektorovi Masarykovy univerzity Janu Krejčímu. Jeho poslední veřejné vystoupení bylo 4. července 1937 za Zborovských oslav na zcela zaplněném velkém Masarykově státním stadionu na Strahově. I tehdy použil otevřený automobil české výroby Tatra T80 (dochoval se dodnes jako exponát Národního technického muzea v Praze). O nadšené atmosféře tohoto dne svědčí i Nezvalova báseň „4. červenec“.

Masarykova smrt a pohřeb
V září 1937 vážně onemocněl a v pondělí 13. vzdali lékaři v pozdních nočních hodinách další boj o jeho život. Když T. G. Masaryk 14. září 1937 po zánětu plic zemřel, zemřel pro jeho obdivovatele symbol morální velikosti a velké autority.

Státní pohřeb se konal v úterý 21. září 1937 za zvuku Svatováclavského chorálu z Plečnikovy sloupové síně Pražského hradu a končil po více než devíti hodinách za modlitby „Otčenáš“ uložením do hrobu na Lánském hřbitově. Popsal jej dosti podrobně i Karel Čapek v úvaze „Cesta devíti hodin“ a dny smutku před pohřbem vyjádřil dobře Jaroslav Seifert impozantní básní „Osm dní“ známou jako „To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě“. Pietní chvíle fotograficky velmi podrobně dokumentoval zejména Ladislav Sitenský.

Toulky českou minulostí

Dějiny udatného českého národa

Dějiny udatného českého národa - Svatý Václav

Dějiny udatného českého národa - Přemysl I.

Dějiny udatného českého národa - Karel IV. - 1. část

Dějiny udatného českého národa - Karel IV. - 2. část

Dějiny udatného českého národa - Karel IV. - 3. část

Dějiny udatného českého národa - Marie Terezie

Dějiny udatného českého národa - Rudolf II.

Dějiny udatného českého národa - Vznik Rakousko Uherska

Dějiny udatného českého národa - Reformy Marie Terezie

Dějiny udatného českého národa - Josef II.

Dějiny udatného českého národa - Školská reforma Marie Terezie

Dějiny udatného českého národa - Sametová revoluce

Dějiny udatného českého národa - Padesátá léta I

Dějiny udatného českého národa - Padesátá léta II

Dějiny udatného českého národa - Jiří z Poděbrad

Dějiny udatného českého národa - Šedesátá léta

Dějiny udatného českého národa - Osvícenci v českých zemích

Dějiny udatného českého národa - Nástup Habsburků

Dějiny udatného českého národa - Vznik Československa

Dějiny udatného českého národa - Golem

Filmy a dokumenty

Dokument Kníže Václav

Dokument Karel IV.

Dokument Jiří z Poděbrad

Filmový dokument České století - Ať si jdou

Filmový dokument České století - Den po Mnichovu

Filmový dokument České století - Poslední hurá

Filmový dokument České století - Veliké bourání

Filmový dokument České století - Všechnu moc lidu Stallinovi

Filmový dokument České století - Musíme se dohodnout

Filmový dokument České století - Kulka pro Heydricha

Filmový dokument České století - Je to jen rock n roll

Filmový dokument České století - Zabíjení soudruha

Film Slasti otce vlasti