T.G.Masaryk

označovaný T. G. M., TGM nebo prezident Osvoboditel (7. března 1850 Hodonín – 14. září 1937 Lány), byl československý státník, filozof a pedagog, první prezident Československé republiky. K jeho osmdesátým narozeninám byl roku 1930 přijat zákon o zásluhách T. G. Masaryka obsahující větu „Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát“ a po odchodu z funkce roku 1935 ho parlament znovu ocenil a odměnil za jeho osvoboditelské a budovatelské dílo.

Masaryk pocházel z chudé rodiny. Otec, původem Slovák, byl kočí, matka pracovala jako kuchařka. Po studiích ve Strážnici, v Brně a ve Vídni roku 1876 promoval filosofickou prací o Platónovi. Za studijního pobytu v Lipsku se roku 1877 seznámil se svou budoucí ženou, Američankou Charlottou Garrigueovou a roku 1878 se s ní v New Yorku oženil. Následujícího roku se ve Vídni habilitoval sociologickou prací o sebevraždě. Po vzniku české univerzity v Praze byl 1882 jmenován profesorem filosofie. Založil a redigoval měsíčník Athenaeum, inicioval Ottův slovník naučný a vstoupil do veřejného života kritikou tzv. Rukopisů. Své studenty vedl ke kritičnosti a vědeckosti v duchu Augusta Comta a jeho program „realismu“ se soustředil kolem týdeníku Čas.

Roku 1890 Masaryk vstoupil s přáteli do mladočeské strany a v dalším roce byl zvolen poslancem Říšské rady. Hájil jak větší autonomii českých zemí, tak také zájmy jihoslovanských národů, ale pro spory s radikálním vedením strany se roku 1893 mandátu vzdal. Ve snaze kultivovat české politické myšlení se Masaryk začal zabývat dějinami. Navázal na koncept Františka Palackého a přemýšlel o historickém poslání českého národa. Česká reformace a národní obrození jako projevy humanity mají podle něho širší, všelidský význam. Zároveň se ovšem Masaryk zabýval i sociálními otázkami, podporoval osmihodinovou pracovní dobu a všeobecné volební právo. Roku 1899 vystoupil s požadavkem na revizi procesu s Hilsnerem (tzv. hilsneriáda) a proti antisemitským pověrám a předsudkům. Roku 1900 založil Českou stranu pokrokovou, za niž byl roku 1907 a 1911 znovu zvolen (jejím jediným) říšským poslancem. Na základě dlouhodobého studia a četných návštěv v Rusku publikoval od roku 1913 nejprve v němčině své nejrozsáhlejší a ve světě nejslavnější dílo „Rusko a Evropa“, které bylo posléze vydáno i v češtině a přeloženo do několika jazyků.

V únoru 1917, když velmoci uznaly tehdy formulovaný československý požadavek, odjel Masaryk do Ruska shromažďovat vojsko, aby svému programu dodal větší váhu. Československé legie měly postupně až 50 tisíc mužů a operovaly hlavně v Rusku, byly však podřízeny Národní radě a zařazeny jako spojenci do francouzské armády. Masaryk sám řídil organizování legií. Po říjnové revoluci a separátnímu míru Ruska s Německem se vydal z Moskvy přes Sibiř do Japonska, aby připravil přepravu legií do Francie. 7. března 1918 se vydal lodí do Spojených států amerických, protože věděl, že prezident Woodrow Wilson bude mít v poválečném uspořádání světa a zejména Střední Evropy velmi významné slovo. V dubnu 1918 do USA dorazil. Přednášel, psal a agitoval zejména mezi krajany a dosavadní velké úspěchy legionářů byly jeho pádným argumentem. Masarykova kniha „Nová Evropa“ přispěla k tomu, že prezident Wilson odmítl rakouské návrhy na federalizaci monarchie
a postavil se za sebeurčení slovanských i jiných národů.

Zpráva o revoluci v Praze a vzniku Československa dne 28. října 1918 zastihla Masaryka ještě v Americe, stejně jako zpráva o jeho zvolení prezidentem. Cestou domů navštívil už jako prezident Anglii, Francii a Itálii i české legionáře a 21. prosince 1918 byl triumfálně uvítán v Praze. Hned po volbách roku 1920 byl znovu zvolen, i když získal jen asi 65 % hlasů, a podobně i v dalších volbách roku 1927. Teprve při třetí volbě v roce 1934, kterou ústava presidentu Osvoboditeli dovolovala a která proběhla jako manifestace pro demokracii, získal 73 % hlasů. Komunisté a slovenští nacionalisté pro Masaryka nikdy nehlasovali. Koncem roku 1935 Masaryk ze zdravotních důvodů abdikoval a 14. září 1937 zemřel. Jeho pohřeb byl velkou národní manifestací za svobodu a demokracii.

Edvard Beneš

28. května 1884 Kožlany – 3. září 1948 Sezimovo Ústí byl československý politik a státník, druhý československý prezident v letech 1935–1948, resp. v letech 1935–1938 a 1945–1948.
V období tzv. Druhé republiky (po Mnichovské dohodě ze dne 29. září 1938 do 15. března 1939) a následné německé okupace do května 1945 žil a politicky působil v exilu. Od roku 1940 až do osvobození Československa byl mezinárodně (nejen protihitlerovskou koalicí) uznaným vrcholným představitelem československého odboje, a posléze i exilovým prezidentem republiky. Úřadujícím československým prezidentem byl opět v letech 1945–1948.

Po boku Tomáše Garrigue Masaryka byl Beneš jedním z vůdců prvního československého odboje a zakladatelů první Československé republiky. Než se stal prezidentem, působil v letech 1918–1935 jako ministr zahraničí. Jako prezident dvakrát abdikoval, poprvé v roce 1938 pod tlakem situace po uzavření Mnichovské smlouvy, podruhé v roce 1948 v reakci na ovládnutí státu Komunistickou stranou. Úloha Edvarda Beneše v československých dějinách je nazírána některými publicisty negativně, přičemž je mu přičítán významný podíl na zločinech proti lidskosti.

Edvard Beneš až příliš vycházel z úvahy, že Československo se může stát „mostem“ mezi Sovětským svazem a západními demokraciemi a napomoci tak stabilitě v Evropě. Věřil, že západní země přimějí SSSR k umírněnější politice prostřednictvím obchodního tlaku. Jako sociolog byl přesvědčen, že politika je „praktická sociologie“ a že jeho politika je vědecká.

Jan Masaryk

Jan Masaryk, také Jan Garrigue Masaryk, byl syn prvního československého prezidenta T. G. Masaryka a jeden z nejvýznačnějších československých diplomatů první poloviny 20. století. Byl mimo jiné velvyslancem v Londýně (1925–1938), ministrem zahraničí Benešovy exilové vlády a nakonec taktéž ministrem zahraničí ve vládě Klementa Gottwalda. V únoru 1948 odmítl odstoupit s ostatními demokratickými ministry.

Navštěvoval školy v Praze, Akademické gymnázium (maturoval 1906), a v USA (1907–13). V roce 1913 se vrátil do Čech. Za první světové války nastoupil vojenskou službu v rakousko-uherské armádě (1915–18 v týlu uherského pluku na polské frontě, byl povýšen na důstojníka a vyznamenán medailí za statečnost).

Po ukončení války se stal čs. diplomatem, v letech 1919–22 chargé d'affaires ve Washingtonu. V letech 1920–25 osobní tajemník Edvarda Beneše, tehdy ministra zahraničních věcí ČSR.

V roce 1925 se stal vyslancem v Londýně. V září 1938 po okupaci Sudet z této funkce rezignoval a zůstal v Londýně. V roce 1940 se stal ministrem zahraničí Benešovy exilové vlády. Pokračoval ve veřejných vystoupeních a přednáškách, zejména v Angli a USA, o nutnosti systému kolektivní bezpečnosti, nebezpečí nacismu a mezinárodního postavení Československa za války a po ní. Jako i další prominentní exulanti spolupracoval s českým vysíláním BBC „Volá Londýn“. V roce 1942 obdržel doktorát práv LL.D. na Bates College, v Lewistonu, v americkém státě Maine.

Ve Velké Británii měl k dispozici londýnský apartement na 58 Westminster Gardens, ale často pobýval i v Buckinghamshire ve Wingrave, v rezidenci členů a zaměstnanců Benešovy vlády, nebo u Benešů v jejich rezidenci v Aston Abbotts.

V roce 1945, 26. června, v San Francisku za ČSR podepsal Chartu Organizace spojených národů. Podílel se aktivně i na formulaci Mezinárodního paktu o lidských právech.

V roce 1946 vedl jako ministr československou delegaci na Pařížské mírové konferenci, konané od července do října. V srpnu 1946 se stal prvním předsedou tehdy právě v Lucemburku založené Světové federace sdružení pro Spojené národy (World Federation of United Nations Associations, WFUNA).

Generál PhDr. Milan Rastislav Štefánik

narozen 21. července 1880 Košariská zemřel 4. května 1919 Ivanka pri Dunaji, byl slovenský politik, generál francouzské armády a také astronom.

V letech 1914–1918 organizoval československé legie v Srbsku, Rumunsku, Rusku, Itálii. Byl členem Národní rady v Paříži a v letech 1918-1919 československým ministrem vojenství. Je spolu s Tomášem Garriguem Masarykem a Edvardem Benešem považován za zakladatele Československa. Zahynul při letecké nehodě při návratu do vlasti.

Cílem dalšího Štefánikova působení se stala Paříž. Dorazil do ní 28. listopadu 1904. Začátky byly těžké, ale V. Šrobár mu pomohl získat půjčku v ružomberské bance. Štefánikovým cílem bylo tehdy dostat se ke dvěma nejslavnějším astronomům v Paříži, Flammarionovi a Janssenovi. Tato naděje se mu však nesplnila a musel čekat až do jara. Tehdy se Štefánikovými druhy stali členové skupiny českých umělců v Paříži (sochaři Bohumil Kafka a Otakar Španiel, malíři Ludvík Strimpl, Tomáš František Šimon, Hugo Boettinger a další). Spřátelil se i s hrabětem Hanušem Kolowratem, který se právě stal rakousko-uherským vojenským atašé.

Začátkem května 1905 přišel do Paříže profesor Janssen. Štefánikovi se podařilo dostat se k němu, i na jeho hvězdárnu v Meudonu. Janssen byl Štefánikem upoután a ihned rozpoznal jeho talent.  30. srpna přednesl Janssen Štefánikovu studii Spektroskopické zkoumání zatmění Slunce v Alcosebře na zasedání Pařížské akademie věd a publikoval ji i časopis Comptes Rendus Hebdomadaires des Sciences de l´Academie des Sciences. Vědecky nejúspěšnější byl pro Štefánika rok 1906, když zveřejnil sedm svých vědeckých prací. Postupně se zařadil do pařížského vědeckého života a seznámil se i s českou studentkou Marií Neumanovou, která se stala jeho nejbližší důvěrnou přítelkyní.
Po odchodu osmdesátiletého Janssena však nový ředitel donutil Štefánika z Meudonské hvězdárny odejít. Na konci roku 1906 dostal Štefánik pověření od Bureau des Longitudes vést francouzskou výpravu do Turkestánu, jejímž cílem bylo pozorovat zatmění Slunce, které mělo proběhnout 13. 1. 1907. Cestou do Turkestánu se zastavil i v Praze a na Slovensku a navštívil i Pulkovskou hvězdárnu v Petrohradu. Cestu využil i k poznání Ruska a Střední Asie, například v Jasné Poljaně navštívil Lva Nikolajeviče Tolstého a jeho lékaře Dušana Makovického (ten pravděpodobně zaznamenal Tolstého výrok o Štefánikovi: „… úžasně srdečný, milý člověk.“). Po návratu do Paříže mu valné shromáždění Francouzské astronomické společnosti udělilo Janssenovu cenu. V červenci roku 1907 se však Štefánikův zdravotní stav velmi zhoršil a byl převezen na léčení do Chamonix, lázeňského města pod Mont Blankem, kde se léčil dva měsíce. Během léčení ho zastihla zpráva, že profesor Janssen zemřel. Koncem roku se opět vrátil do Paříže.

Externí odkazy

• seriál Vyprávěj České televize
• seriál První republika České televize
• archivní pořad Archiv ČT24 České televize
• webová aplikace ke 100. výročí Československa