Karel Gott

Narodil se 14. července 1939 v Plzni. Je český šlágrový zpěvák, herec a malíř. Je mnohonásobný držitel ocenění Zlatý slavík a po roce 1996 Český slavík. Dohromady jich má, i s posledním získaným v roce 2017, 42.

Osobní život: V mládí se toužil stát malířem a po ukončení školní docházky se v Praze neúspěšně pokoušel
o studium výtvarného umění. Když nebyl přijat, odešel do učení (ČKD) v oboru elektromontér. Během učňovských let se věnoval své druhé velké lásce – hudbě a zpěvu. Aby se stal zpěvákem, šel na konzervatoř. Karel Gott se dne 7. ledna 2008 v Las Vegas oženil s dlouholetou přítelkyní Ivanou Macháčkovou, se kterou má dceru Charlottu Ellu a od 28. května 2008 druhou dceru Nelly Sofii. Z předchozích vztahů má dcery Dominiku a Lucii.
Dne 8. května 2010 se stal Karel Gott i dědečkem syna dcery Lucie.

Kariéra: V 80. letech vystupoval Gott ve vrcholné formě nejen v Československu, ale také v Sovětském svazu stejně jako jinde v Evropě, zvláště v Německu, v zámoří i v Asii. Svůj repertoár rozšířil od popu přes „lidovky“ až po upravené skladby klasické hudby. Objevil se i v několika celovečerních hraných filmech a v krátkých dokumentárních snímcích. V polovině 80. let popularita Karla Gotta v Československu i v zahraničí dosáhla vrcholu. V průběhu své více než padesátileté zpěvácké kariéry Karel Gott 37krát zvítězil v anketě Zlatý slavík (resp. od roku 1996 Český slavík), a to v letech 1963–1966, 1968–1981, 1983–1984, 1989–1990, 1996–1997, 1999–2011, pětkrát skončil druhý (1967, 1982, 1991, 1998 a 2012) a třikrát třetí (1985, 1986 a 1987). Dne 28. října 2009 obdržel Gott od prezidenta České republiky Václava Klause Medaili za zásluhy I. stupně. Karel Gott nazpíval kromě jiných titulní písničku do české, německé i slovenské verze populárního animovaného seriálu Včelka Mája, byl také interpretem filmových písní Jdi za štěstím z pohádky Jak se budí princezny, Kdepak, ty ptáčku, hnízdo máš? ze slavné pohádky Tři oříšky pro Popelku a také písně Krev toulavá z TV seriálu Cirkus Humberto.

Výběr písní: Bum, bum, bum / C´est la vie / Cesta rájem (Crying In The Chapel) / Čas růží / Do re mi la / Holka v domě / Hrátky s láskou / Hříšné bolero / Já se tiše odporoučím / Je jaká je (Sereno é) / Jen láska tvá / Jsem na světě rád / Kam se to ztrácí / Kávu si osladím / Když jsem já byl tenkrát kluk / Když milenky pláčou / Krev toulavá / Lady Carneval / Láska bláznivá / Lásko má / Léta prázdnin (Le moribond) / Má první láska se dnes vdává / Maria / Nestarej se, kamaráde / Oči sněhem zaváté / Pábitelé / Paganini / Pár havraních copánků (Love Me Tender) / Pláč / Plnoletá / Posel dobrých zpráv / Přijela pouť / Stokrát chválím čas (Sometimes When We Touch) / Svět má ty chvíle rád / Tam, kam chodí vítr spát / To musím zvládnout sám / Už
z hor zní zvon (Amazing Grace) / Večerní chorál / Zavřu teď krám s básněmi / Zůstanu svůj / Zvonky štěstí / Žít

Za dosavadní hudební  kariéru bylo prodáno přes 30.000.000 nosičů celosvětově.

Zajímavost: 600.000.000 je celosvětový počet diváků, kteří v roce 1999 v televizi sledovali jeho vystoupení před Zakázaným městem v Pekingu. Paradoxně ho nevysílala žádná z českých televizí.

Spejbl a Hurvínek

je legendární dvojice dřevěných loutek dle návrhu českého loutkáře Josefa Skupy, která je známá mezi dětmi i dospělými. Tyto loutky jsou aktéry mnoha dětských pohádek, ať už na CD, v televizním večerníčku nebo knihách, ale jejich hlavní doménou jsou divadelní představení Divadla Spejbla a Hurvínka, která se hrají i v zahraničí a díky nimž se Hurvínek dostal do povědomí lidí v různých částech světa. Představení byla přeložena do více než dvaceti jazyků, včetně čínštiny a japonštiny.

Proslulé loutky Spejbla a Hurvínka vznikly v roce 1919 (Spejbl) a 1926 (Hurvínek). Život jim vdechl a jejich charakter určil divadelní nadšenec Josef Skupa (1892–1957). Spejblovi přiřkl roli nespokojeného bručouna a popleteného poučovatele svého prostořekého syna Hurvínka. Mluvil obě postavy tak, že plynule přecházel z basu otcova do fistulky synka.

Později byla dvojice Spejbla a Hurvínka doplněna o postavu Máničky, paní Kateřiny a psa Žeryka. Ještě dříve, r. 1938, přišla na svět paní Drbálková, vytvořená a mluvená Janem Vavříkem-Rýzem. R. 1955 vznikla paní Švitorková, kterou navrhl Radko Haken a vyřezal Bohumil Rubeš a kterou do r. 1961 mluvila Míla Mellanová. Další postavy zatím asi přibývat nebudou.

Dialogy obou protagonistů postavil na principu zaskočeného učitele, maskujícího svou nedotknutelnost rodičovskou autoritou a důsledně zvídavého žáka. Jeho loutkové postavičky si záhy získaly obrovskou popularitu a rozhovory obou hrdinů byly nahrávány na gramofonové desky, které jejich slávu dále šířily.

Po smrti Josefa Skupy propůjčil svůj hlas loutkám Spejbla
a Hurvínka Miloš Kirschner. Máničku mluvila Anna Kreuzmannová, od r. 1945 Božena Weleková a od r. 1969 mluví Helena Štáchová Máničku i Paní Kateřinu. Po smrti M. Kirschnera se třetím interpretem Spejbla a Hurvínka stal Martin Klásek.

Karel Roden

Narodil se 18.5.1962 v Českých Budějovicích,

mimochodem v herecké rodině, jeho otec i dědeček byli herci, matka zdravotní laborantka. Nejprve vystudoval keramickou školu v Bechyni, poté byl přijat na DAMU. K jeho kolegům na akademii patřilo několik dnes velmi známých osobností filmu a divadla - Ivana Chýlková, Vilma Cibulková, Jitka Asterová, Eva Holubová, Petr Kracík, Veronika Žilková nebo Tomáš Turek. Po studiu následovalo hraní v několika divadelních souborech - v DISKu, v Divadle na Vinohradech (1985),
v ústeckém Činoherním studiu (1988 - 1992), v Národním divadle (1993), Divadle Na zábradlí, Divadle na Starém Městě nebo v Labyrintu. Z kraje 90. let následoval odjezd do Velké Británie (1993 - 1994), kde se Karel Roden zdokonalil v angličtině a navštěvoval herecké kursy. Vedle toho se zde zabýval potiskem triček, ale to jen z důvodů čistě existenčních.

Po návratu do Čech pokračoval v hraní v nejrůznějších divadlech. K jeho nejlepším divadelním výkonům prý patří postava Dona Juana ve hře Don Juan a Faust, role "prokletého" francouzského básníka Paula Verlaina ve hře Úplné zatmění, za kterou byl v roce 1998 nominován v kategorii nejlepší herecký výkon, nebo postava Bruna v inscenaci Velkolepý paroháč, za niž v roce 1999 získal cenu Alfréda Radoka za nejlepší mužský herecký výkon.

K jeho soukromému životu patří malování, jízda na koni a posilování, rád sedává na zahradě a sází stromy. Dlouhou dobu byl spojován s herečkou Ivanou Chýlkovou, nejprve byli spolužáky, později filmovými a životními partnery. Společně jsme je mohli vidět například ve filmech Čas sluhů, Kanárská spojka, Čas dluhů nebo Oběti a vrazi. V současné době je jeho partnerkou v osobním životě Jana Krausová. Jana Krausová vystudovala výtvarnou školu, ale věnuje se také divadelnímu a filmovému herectví. Se svým partnerem Karlem Rodenem a jeho bratrem Marianem Rodenem je můžeme vidět v tragikomickém příběhu o střetu mužského a ženského světa pod názvem Otevřené manželství. Ve světě médií je Karel Roden znám jako člověk, který nevyhledává novináře a jejich objektivy a nerozvádí vášnivé debaty o své práci.

Jan Werich

plným jménem Jan Křtitel František Serafínský Werich (6. února 1905 Praha, Smíchov – 31. října 1980 Praha)

Jan Werich patří k našim nejznámějším a nejváženějším divadelním a filmovým legendám. O to překvapivější pak může pro někoho být, že natočil vlastně jen několik filmů. Inu, doba nepřála.

Do širokého kulturního povědomí se dostal spolu se svým kamarádem Jiřím Voskovcem ve druhé polovině dvacátých let, v době uměleckého kvasu a hledání nových forem. Oba vystudovali práva, ale táhlo je to k divadlu, k filmu, ke kumštu. Od roku 1927 do roku 1938 se stali hlavními postavami Osvobozeného divadla a doslova idoly tehdejší mládeže.

Vedle divadla se věnovali i své velké lásce - filmu. Oba si zahráli ve čtyřech filmech PUDR A BENZIN (1931), PENÍZE NEBO ŽIVOT (1932), HEJ RUP (1934) a SVĚT PATŘÍ NÁM (1937). Zejména poslední dva, režírované Macem Fričem, patří do zlatého fondu českého filmu. Samostatně se Jan Werich objevil ještě v roli uprchlého trestance v Cikánově filmu U NÁS V KOCOURKOVĚ (1934), který mezi řadou průměrných a podprůměrných komedií své doby rovněž poněkud vyčnívá.

Druhou světovou válku strávili Voskovec s Werichem v emigraci v USA a po roce 1945 se pokusili navázat tam, kde roku 1938 museli skončit. Ne zcela úspěšně. Doba byla už jiná a oba tvůrci rovněž. Navíc se rychle blížila nová diktatura. Voskovec se rozhodl pro druhou emigraci, Werich zůstal doma. V nových nesvobodných poměrech se mu žilo a tvořilo těžce. Divadlu se mohl věnovat alespoň trochu podle svých představ až po několikaleté přestávce ve druhé polovině 50. let, kdy stál v čele Divadla ABC, které se snažilo navázat na odkaz Osvobozeného, třeba i tím, že obnovilo některé jeho hry, v nichž byl nyní Werichovým partnerem Miroslav Horníček (Balada z Hadrů, Těžká Barbora).

V oblasti filmu našel Werich uplatnění jen zřídka. Roku 1951 hrál hlavní dvojroli v nesmrtelné komedii CÍSAŘŮV PEKAŘ, PEKAŘŮV CÍSAŘ, roku 1955 v pohádce BYL JEDNOU JEDEN KRÁL a roku 1963 v Jasného filmu AŽ PŘIJDE KOCOUR. Vedle několika menších rolí ve filmech PÁD BERLÍNA (1949), HUDBA Z MARSU (1954) a BARON PRÁŠIL (1961) se v šedesátých letech ještě uplatnil, ovšem s velikým šarmem, v několika vesměs kratších televizních filmech. Všechny se díky němu staly legendami. Posledním hraným dílem, v němž vystupoval, byl seriál PAN TAU (1969).

Jan Werich patří nesporně k největším českým hercům 20. století, jak ovšem vyplývá z jeho krátké filmografie, zároveň k těm nejvíce nevyužitým. Bohužel. A to zejména pro nás diváky.

Externí odkazy

• seriál Vyprávěj České televize
• seriál První republika České televize
• archivní pořad Archiv ČT24 České televize
• webová aplikace ke 100. výročí Československa