Emil Škoda se narodil 18. listopadu 1839 v Plzni. Rodiče patřili mezi zámožné Plzeňáky. Otec František Škoda byl lékař, šéf zemské zdravotní služby a poslanec říšského sněmu, byl také členem první správní rady plzeňského pivovaru. Emilův strýc Josef, Františkův mladší bratr, byl zase významným lékařem a profesorem na vídeňské lékařské fakultě. Ale geny pro podnikání v železe v Emilu Škodovi zůstaly asi po dědečkovi Janovi, který jako plzeňský kovář a zámečník zaměstnával ve své dílně i přes dvacet dělníků.

Vzhledem k tomu, že nikdy netrpěl nouzí, nemusel se nejprve učit řemeslu jako řada jiných později významných podnikatelů. Aby získal co největší praxi, zůstal po studiích ještě nějaký čas v Prusku, jehož průmyslový rozmach daleko předčil soudobou situaci v Rakousku. Pobýval v průmyslových oblastech Magdeburska a Brém, další znalosti se pak snažil získat při stážích v řadě evropských zemí (například Francii nebo Anglii), ale také i ve Spojených státech amerických. Jeho putování ukončila až prusko-rakouská válka (1866), občan nepřátelského státu Emil Škoda byl vypovězen zpátky do své vlasti.

Po návratu nastupuje na místo vrchního inženýra do plzeňské strojírny hraběte Valdštejna-Vartenberka. Brzy pochopil, že má-li se strojírna udržet v konkurenci, musí se nutně modernizovat. Zvláště když Škodův předchůdce ve funkci, František Belani, založil konkurenční podnik. Hrabě se však do dalších finančních vkladů nehrnul a nakonec se raději se Škodou v roce 1869 dohodl, že mu podnik s 33 zaměstnanci prodá za 167 642 zlatých. Pro Emila Škodu, který zatím vydělával l 500 zlatých ročně , to byly obrovské peníze, i když smlouva umožňovala hotově uhradit 100 000, další dvě splátky po 10 000 v průběhu roku 1870 a zbylých 42 642 pokrýt dodávkami pro Valdštejnovu důlní šachtu v Liticích u Plzně. Nicméně ho založila rodina.

Podstatně mu vypomohl vídeňský strýc František, což přimělo i otce, aby dali dohromady takové finanční prostředky, které zajistily nejen financování koupě, ale i další investice. A byly to peníze dobře zúročené, protože Škoda z původní malé továrničky vybudoval během třiceti let světoznámý mamutí podnik se 4 000 zaměstnanci a 200 techniky. Ten zázrak se ale samozřejmě nestal sám od sebe. Emil Škoda byl v pravém slova smyslu workoholik a stejné vyžadoval i od svých spolupracovníků. V továrně trávil celé dny, při spěšných zakázkách v kanceláři i přespával a všechno důležité osobně kontroloval. Nebyl-li s prací spokojen, klidně dotyčného přetáhl i holí. Dělníkům, aby neztráceli čas, nechával přinášet jídlo z blízkého hostince.

Dodával strojní vybavení cukrovarů do celé Evropy, zvlášť do Uher, na Balkán, do Polska, na Ukrajinu a do Ruska. Bylo to v době všeobecného úpadku tažení tak úspěšné, že si v Kyjevě dokonce otevřel obchodní zastoupení s 22 zaměstnanci. Vybavoval strojním parkem sladovny a pivovary, české doly a hutě a v neposlední řadě i válcovny železa v Uhrách, a dokonce i v Německu. A jelikož se zostřuje konkurence, bylo třeba hledat nové výrobní programy. O slovo se začíná hlásit armáda, která musí reagovat na rozvoj nové bitevní strategie a taktiky, podmíněné technologickým pokrokem, který přinesla prusko-rakouská válka (1870-71). V roce 1884 buduje na svou dobu moderní ocelárnu, ve které zúročil americké zkušenosti kalení oceli s přísadami niklu a chromu, a dokázal tak vyrábět ocel podstatně vyšší kvality než ostatní konkurence, legovanou ocel (tzv. annenskou - ve spolupráci s firmou Fritz Asthower v Annen ve Vestfálsku). Ocelárna byla osazena siemens-martinskými a kelímkovými pecemi, jeřáby o nosnosti 20 tun a dalšími zařízeními od lisů až po dmychadla. Umožňovala dodávat odlitky o hmotnosti až desítek tun.

Jedinými, kdo se mohl se škodováckou ocelí v Evropě měřit, byly Kruppovy závody v Německu. A především rostla kvalita. Právě mimořádná kvalita oceli pak Škodovým závodům přináší další zakázky nejen z celé Evropy, ale i z mimoevropských zemí. Vedle strojního vybavení cukrovarů a dalších podniků se tak stávají dalším nosným exportním programem odlitky a později i výkovky pro velké osobní, nákladní i válečné lodě. Škoda bral zakázky, které jinde odmítali jako neproveditelné, na této myšlence budoval celou podnikovou strategii a vždycky dokázal vyjít vstříc požadavkům svých zákazníků . S jeho jménem jsou mimo jiné spojeny i součásti potrubí pro niagarskou elektrárnu nebo Suezský průplav.

Když v roce 1890 otevírá zbrojovku, stává se postupně zbrojní výroba jeho dominantním oborem. Kromě zakázek pro námořnictvo (od ocelových plátů až po palubní zbraně) Škodovku proslavily nejen kulomety, ale především kluzná hlaveň kanónu ráže 75 mm a rychlopalné polní dělo se zákluzem stejné ráže. Ale Škoda rozhodně není jenom zbrojovka. Jak například vyplývá z dokumentu plzeňské Obchodní a živnostenské komory z roku 1893, vyráběla stroje a zařízení pro pekárny, cihelny, pily a plynárny.

Škodováci dokázali kvalitně vyprodukovat rovněž vodní pumpy, vodovody, chladicí a další zařízení. Škodovácká strojírna vyprodukovala jen v roce 1890 celkem 149 kotlů, 52 parních strojů , 190 strojních zařízení pro doly a hutě, 12 strojů pro mlýny a pekárny, 1 867 strojů a přístrojů pro cukrovary, pivovary a lihovary, 40 papírenských strojů, 920 železných mostních konstrukcí, 290 obráběcích strojů, 3 800 různých ručních nástrojů a 284 000 dalších produktů.

Už po padesátce se cítí Emil Škoda nemocen. Začínají se projevovat důsledky jeho tělesného i duševního vypětí. Vyčerpávají ho boje s rakouskými úřady o prosazení jeho ocelových hlavní děl na úkor starých bronzových, kterých se konzervativní velení armády nechce vzdát. V sociální oblasti realizoval i některá modernější opatření, koncem 70. let například pro své zaměstnance založil sociální a penzijní pojištění. V posledních letech života pod tlakem ekonomického vývoje dospívá k názoru, že končí éra samostatných velkých šéfů, že další perspektivní vývoj podniku je možný pouze s finančními prostředky, které přesahují možnosti jednotlivce, a tak je 12. prosince 1899 firma už nemocného Škody přetransformována na akciovou společnost, jejíž základní kapitál činil 25 miliónů korun.

Emil Škoda zemřel 8. srpna I 900 při cestě vlakem poblíž Selzthalu ve Štýrsku, pochován je ale na Mikulášském hřbitově v Plzni stejně jako jeho děd, kovář Jan. Po vzniku Československa v roce 1918 firma rozšířila svoje zaměření o výrobu lokomotiv, automobilů, letadel, lodí atd. V té době Škodovka živila více než 35 000 lidí. V roce 1925 se se Škodovkou fúzí spojila firma Laurin & Klement. Za druhé světové války vyráběly Škodovy závody vojenskou výstroj pro nacisty a v dubnu 1945 bylo spojeneckými bombardéry zničeno přes 70 % továrny. Po válce se výroba zaměřovala hlavně na těžké a dopravní strojírenství, především pro východní blok. Jenom do Sovětského svazu bylo v letech 1957 až 1989 vyvezeno více jak 2 400 elektrických lokomotiv.