Ignác Šustala se narodil v kopřivnickém fojtství, které podle tehdejších zvyklostí zdědil později Ignácův nejstarší bratr Jan Šustala. Jeho matka zemřela v roce 1828, kdy mu bylo šest let. V jedenácti letech se stal, po úmrtí otce, sirotkem. Základní vzdělání nabyl v kopřivnické obecné škole. Na závěr školního vzdělání se učil i němčinu v hlavní škole v Novém Jičíně, to bylo v letech 1834 až 1835.

Dne 23. května 1836 zahájil Ignác Šustala své učení řemesla sedlářského u mistra Jana Kudlíka v Koloredově u Místku (dnes součást Frýdku-Místku. Při tom si osvojil i práce kolářské a lakýrnické. Svoji pozornost zaměřil zejména na kočáry, zaujaly ho zejména ty, které projížděly po Císařské silnici vedoucí přes Místek.

V roce 1841 se stal Šustala tovaryšem. Pro získání zkušeností se vydal na na zkušenou (vandr). Nejprve pracoval coby tovaryš u sedlářského mistra Josefa Svitáka v Hukvaldech. V roce 1842 přešel do Holešova za řemenářským mistrem Jakubem Pekárkem. U Pekárka pracoval v období od 15. července 1842 do 4. května 1843. Po zkušenostech u mistra Pekárka se přesunul do Vídně, která byla vyhlášenou mekkou výroby kočárů. Ve Vídni strávil 7 let svého života. Zprvu pracoval ve firmě Waniek, následně byl zaměstnán u firmy Friedrich Kindler. Propracoval se až k c. k. dvornímu dodavateli kočárů, sedláři Filipu Kollerovi. U Filipa Kollera nabyl potřebné znalosti k výrobě kočárů, a tak přichází první myšlenky na osamostatnění se. Ignác Šustala tak u sedláře Kollera rozvázal pracovní poměr a vrátil se zpět do Kopřivnice s cílem založit si vlastní dílnu.

Po návratu domů požádal nemajetný Ignác svého bratra Jana, který byl v té době již kopřivnickým fojtem, o pomoc. Jan mu v rámci svého fojtství přidělil jednu hospodářskou budovu, ze které Ignác vybudoval dílnu o rozměrech 6 x 7 m s předsíní o rozměrech 3 x 3,7 m. Jednalo se o objekt – stodolu. V roce 1850 se dvěma pomocníky postavil Šustala první kočár. Do výroby zapojil i další kopřivnické řemeslníky: železné součásti vyráběl kovář Bortel z domu č. p. 6, dřevěné korby na kočáry pak vytvářel kolář Kuchař pracující v dílně č. p. 206. Poptávka po kočárech byla tak vysoká, že se v dílně prováděly pouze některé montážní a dokončovací práce, ale převážná část prací se odehrávala na dvoře fojtství. V letech 1850 – 1852 se krom výroby kočárů věnuje i výrobě bryček a koňských povozů.

Šustalovy lehké vozíky vyhovovaly zejména potřebám venkova, a byly proto velmi žádané, Šustala proto brzy svou činnost rozšířil. Během tří let zaměstnávala jeho dílna již osm tovaryšů a několik učňů. Díky Šustalovým skvělým organizačním schopnostem a přísné kázni se podniku dařilo neustále zvyšovat výrobu.

Roku 1853 vstoupil do podniku jako podílník továrník Adolf Raška, majitel firmy na keramiku, a zrodila se společnost Ignatz Schustala & Comp, která vyráběla bryčky, převážně takzvanou „Neutitscheinku”, pojmenovanou podle německého názvu nedalekého okresního města Nový Jičín, ale i velké a luxusní cestovní kočáry, později též nákladní a poštovní vozy.

Vzrůstající export do Ruska, Haliče, do sousedního Pruska, ale i do zámoří, vedl k založení odbytového skladu v Haliči a filiálek a pobočných závodů v Ratiboři, Wrocławi, Vídni, Praze, Berlíně, Černovicích a v Kyjevě. Důvodem zřejmě bylo enormní geografické rozšíření „vnitrozemského“ trhu po utvoření Rakousko-Uherska v roce 1867. Šustala sám byl nejen zdatný obchodník a organizátor, ale byl velmi nadaný i po technické stránce. Ve své firmě uplatnil řadu vlastních patentů a zlepšení. V roce 1870 dokázal se 150 kvalifikovanými dělníky různých profesí vyrobit 1200 kočárů. Sortiment rozšířil i o různé užitkové vozy. Největší úspěchy slavily speciální poštovní vozy.

Po smrti Adolfa Rašky v roce 1877 začal mít podnik finanční potíže. Proto byla uvítána objednávka vagonů pro roku 1881 otevřenou lokální dráhu Studénka–Štramberk. Přes nedostatek zkušeností v tomto oboru bylo rozhodnuto převést část kapacity podniku na stavbu železničních vagonů, včetně zřízení vlastní tovární vlečky. Jako technického poradce se podařilo získat Hugo Fischera z Röslerstammu, který byl přebírajícím inženýrem v roce 1841 otevřené Severní dráhy císaře Ferdinanda. Fischer se stal roku 1890 po přeměně podniku v akciovou společnost Kopřivnická vozovka ředitelem vagónky a prokuristou. Zakladatel podniku Ignác Šustala zemřel v roce 1891. Další rozmach svého podniku pod vedením svého syna Adolfa už nezažil.

Na konci 19. století kapitalizovali továrnu Ignatz Schustala & Comp. vídeňští bankéři bratři Guttmanové a přeměnili ji na akciovou Nesselsdorfer Wagenbau-Fabriks-Gesselschaft. Po čase Šustalovy potomci nesouhlasili s vedením společnosti, prodali své podíly a založili si vlastní podnik – Vagónka Studénka. Po první světové válce se z továrny Nesselsdorfer Wagenbau stala Kopřivnická vozovka a.s. a tou dobou se začíná objevovat i značka Tatra. Krátce po druhé světové válce byl podnik znárodněn, v 50. letech z něj byly vyčleněny vagonky a Tatra se pak věnovala jen výrobě motorových vozidel, motorů a příslušenství.