Hana Podolská se narodila v květnu roku 1880 v Merxhausenu v Hessensku jako Johanna Vošahlíková. Doma jí říkali Hano. Ona sama později používala i variantu Hanna, v dokumentech se také objevuje jako Jana nebo Janna.

Díky tatínkovi Františku Vošahlíkovi, který byl architektem a stavebním podnikatelem, prožívala šťastné dětství. Rychle dospět ale musela po jeho předčasné smrti na tuberkulózu. Bylo jí sotva 10 let. Ztrátu nesla velice těžce. Jako celá rodina. Matka dostala od příbuzného možnost najmout si krupařství a Hana jí musela pomáhat. Rodinu to ale významně společensky sesadilo.

Učila se švadlenou v salonu Anežky Fischerové v Celetné ulici, skončit u jehly v ruce ale nehodlala. Neměla ráda jednotvárnou práci. Sama měla spousty nápadů a bylo jí líto, že je nemůže realizovat. Šla si za snem otevřít vlastní módní salón.

Nejprve šila podomácku na doporučení zákaznic, až v roce 1905 ohlásila živnost šití dámských a dětských oděvů ve Vratislavově ulici v Nuslích, kde bydlela. Teprve když poznala svého manžela a dali dohromady úspory, mohli společně otevřít první salón U Pěti králů.

Za akademického malíře a fotografa Viktora Podolského se Hana provdala v roce 1907. Tehdy jí bylo 27 let, on byl o 2 roky mladší. Věděl, že Hana má nadání a cíl, se kterým jí chtěl pomoci. Sám se vzdal své profese a pomáhal s vedením salónu. Jejich manželství bylo velmi idylické. Měli dva syny. Prvorozeného Miloše a druhorozeného Viktora.

Jejich salón vzkvétal. Hana vymýšlela stále nové věci, spolupracovala s kloboučnickými, obuvnickými a kožešnickými firmami, které si najímala na přehlídky. Jako první v Praze uspořádala první veřejnou přehlídku vůbec. Dobře věděla, jak si udělat dobrou reklamu. Z dílny nepustila nic, co by mělo sebemenší chybičku. Byla perfekcionistka.

Šaty u Podolské si nechávaly šít dámy z vyšší společnosti, jako byla Hana Benešová nebo herečky Adina Mandlová, Lída Baarová, Olga Scheinpflugová nebo Nataša Gollová. Když v roce 1939 Adina Mandlová přebírala Svatováclavskou cenu za film Kristián, prohlásila, že by ocenění měla dostat místo ní paní Podolská, která pro ni do filmu ušila všechny modely.
V podnikání se Haně sice dařilo, ale osud ji nešetřil. V roce 1926 tragicky přišla o manžela. Těsně před štědrým dnem ho omylem zastřelil jeden zaměstnanec na lovu. O deset let později, když se sotva vzpamatovala z jedné rány, přišla další. Onemocněl a zemřel její prvorozený syn Miloš.

Útěchu hledala v práci. I přes nedostatek materiálů se jí podařilo udržet podnik i během druhé světové války. Byla obchodnice, takže šila i pro německé dámy. O firmu, kterou vybudovala, ovšem přišla záhy, v roce 1948.

Salon Hany Podolské byl znárodněn mezi prvními. Dosadili tam národního správce. Nechal Hanu ve vlastním salónu pracovat, ale později musela opustit i toto místo. Snacha Věra emigrovala do Londýna i s vnučkou Zuzanou, syn Viktor po nezdařeném útěku za nimi strávil několik měsíců v táboře nucených prací. O čtyři roky později, v roce 1952, byl obviněn ze špionáže a přípravy emigrace. Dostal 13 let vězení. Z těch se nakonec stalo 7. Ovšem ne zadarmo.

Vlastní rukou podepsal vázací akt o spolupráci s StB. Myslel si, že je oklame a bude jim dávat jen nedůležité zprávy, ale zmýlil se. Donutili ho hlásit všechno, dokonce i na svou matku, což ho velice stresovalo, takže se stále snažil dostat za hranice. Podařilo se mu to o dost později, v roce 1968. Matce navrhoval, aby jela s ním, ale odmítla. Už nechtěla začínat jinde, i když věděla, že zůstane sama.

Hana Podolská zemřela v 91 letech v únoru roku 1972 v Praze. Všechno odkázala hospodyni, která se o ni v posledních letech starala. Její hrob bychom dneska hledali jenom těžko. Byla to bojovnice, která odolala nepřízni osudu. Nikdy se nepokořila, zůstala pevná až do konce.