Mánička je loutková postavička vystupující v představeních Divadla Spejbla a Hurvínka.

Hurvínkova nerozlučná kamarádka je jednou ze dvou hlavních ženských  postav všech příběhů.

Druhou je její „bábinka“ paní Kateřina Hovorková.

Nerozlučnou dvojici kamarádů pak doplňuje pejsek Žeryk.
Loutku vytvořil v roce 1930 řezbář Gustav Nosek, který je rovněž autorem loutky Hurvínka a Žeryka. Na podobě loutky také spolupracoval mladičký Jiří Trnka. Mánička se poprvé objevila před publikem 19. dubna 1930 ve hře Hurvínkova jarní revue. Na rozdíl od Spejbla a Hurvínka, kteří se v průběhu let měnili jen minimálně, Mánička několikrát zásadně změnila podobu. Vzhled dnešní loutky se od původní značně liší a vytvořil jej v 70. letech Zdeněk Juřena.
Zatímco Spejbla s Hurvínkem mluvil vždy hlavní člen divadla (na počátku to byl Josef Skupa), interpretky Máničky se střídaly a někdy divadelní soubor i na několik let opustily, takže Mánička po dlouhá léta nebyla stálou členkou spejblovských her. Zpočátku Máničku mluvila Anna Kreuzmannová, po znovuotevření divadla po II. světové válce v roce 1945 Božena Weleková. V roce 1969 se Máničky ujala Helena Štáchová, díky které se proměnou charakteru, způsobem interpretace i  novými tématy – změnila v moderní holčičku a Hurvínkovu rovnocennou jevištní partnerku.

Máničko, jak vzpomínáš na zatím tvoji nejdelší lidskou maminku Helenku Štáchovou?

Jéje, já na Helenku myslím pořád. To ona ze mě udělala toho, kým jsem dnes. Než se mě v roce 1967 ujala, byla jsem jen naivní vykulená holčička, která se všemu jen divila. S Helenkou jsme nejdříve vybírali mou novou podobu - a že jsme toho vystřídaly! Byla jsem chvíli dlouhovlasá blondýnka, chvíli krátkovlasá brunetka, až se to ustálilo na mé současné podobě. Krásné, nemyslíte? No a pak jsme pracovali na mém sebevědomí. To nám šlo dobře a záhy jsem se stala Hurvínkovi rovnocennou kamarádkou. A to vše díky Helence.

Už jsi se podívala i po světě, kde bylo mimo domova nejlépe?

Tak z Paříže mám krásné boty, z Londýna nové šatičky...ale nejvíce na mě zapůsobilo Japonsko. Ta směs barev a vůní byla jedinečná a lidi tam byli velmi přátelští.

Letos slaví pan Spejbl 100. narozeniny, co bys mu popřála do další stovky?

Tak jak se říká: hodně štěstí, zdraví a spokojenosti. Nicméně štěstí má až až, když to s takovým výrostkem na krku, jako je Hurvínek, dotáhl až na tu stovku, zdraví má dřevěné a o spokojenost se mu stará bábinka, takže co mu více přát, že? Snad jen, aby si dokázal najít také chvíli klidu, což mu mohu dopřát tím, že se obětuji a Hurvínkovi věnuji od teď mnohem více času. Ti šťastlivci, ještě že mě mají!

Ty jako více uvědomělá z duo Hurvínek a Mánička, co by jsi vzkázala dětem, které spíše než na loutkové představení jdou na 3D animáka do kina.

Jsem ráda, že si mé vyspělosti všimla široká veřejnost, ale ono je to těžké utajit...

Já myslím, že je prima si zajít do kina na 3D film a jindy si zase přijít pobavit k nám do divadla.

Mimochodem – víte, že když přijdete k nám do divadla, tak nás také uvidíte ve 3D?

Jak vzpomínáš na své prvé maminky Annu Kreuzmannovou a následně Boženu Welekovou.

Já už mám teď čtvrtou maminku – Marušku Šimsovou, tím držím s Hurvínkem také krok a neumím si představit, že bych jednu z nich neměla.

Andulka Kreuzmannová byla výtečná umělkyně, avšak i s těmi negativními vlastnostmi, takže z divadla neustále odcházela a zase se vracela, což mělo za následek, že se mnou autoři her raději nepočítali a objevovala jsem se ve hrách sporadicky, to Boženka Weleková byla vyloženě mateřský typ a pečovala o mě jako o vlastní.

Co bys popřála divadlu S+H do dalších let?

Já bych si přála, aby nás holčičky a kluci co se narodí současným holčičkám a klukům měli také tak rádi jako jejich rodiče a prarodiče a prapra......