Martin Klásek je český loutkář, interpret Hurvínka a Spejbla a šéf uměleckého souboru Divadla Spejbla a Hurvínka, je činný také jako autor a režisér.

Nastoupil jako šestnáctiletý chlapec do jevištní techniky a zakrátko na sebe upozornil svým loutkovodičským nadáním. Stal se tedy členem uměleckého souboru a alternoval vodění loutky Hurvínka. Když se posléze projevila jeho schopnost napodobit hurvínkovskou fistulku a prokázal potřebné herecké schopnosti, začal jej Miloš Kirschner připravovat jako svého nástupce. A tak Martin Klásek již v roce 1974 absolvoval v dětské hře "Hurvínek mezi broučky" svůj první herecký křest v postavách Spejbla a Hurvínka. Po několikaleté pauze začal v roce 1982 s Milošem Kirschnerem pravidelně alternovat. Zprvu jen v dětském repertoáru, později i v představeních pro dospělé.

Když kvůli zdravotním problémům omezil Miloš Kirschner namáhavé zahraniční cesty, pokračoval M. Klásek i v tradici cizojazyčných verzí, neboť divadlo od éry Miloše Kirschnera hraje vždy v jazyce té země, kde právě hostuje. Martin Klásek navázal i na tradici autorské dílny divadla. Je autorem nebo spoluautorem celé řady her a dialogů. Prvním samostatným autorským a režijním debutem byla doma i v zahraničí velmi úspěšná hra "Hurvínek a zrcadlo", po které následovalo představení "Hurvínek UFOnem". Tím se dostáváme na další pole působnosti Martina Kláska, který se také věnuje režii.  Roku 1990 se stal šéfem uměleckého souboru divadla a v roce 1996, po smrti Miloše Kirschnera, již třetím otcem hlavních protagonistů divadla. Pokračuje i v mimodivadelních aktivitách. Věnuje se také dabingu. V rolích S+H natáčí nová CD, vystupuje v televizi. Potvrzuje tak, k radosti divadla i jeho fanoušků, životaschopnost této ojedinělé divadelní tradice. A to nejen svou vlastní prací, ale i tím, jak poctivě vychovává novou generaci. Po celý svůj život se stará o výchovu mladých loutkářů. Jak v oblasti jevištní řeči, tak v umění hry s marionetou. Aby nezaniklo to co budoval nejen on, ale celé generace před ním. Také proto si již našel a vybral svého pokračovatele.

Ondřej Lážnovský  s ním od roku 2017 pomalu začíná alternovat. Veškerou svou prací se Martin Klásek podílí na udržení marionetářské tradice. Nejen divadla S+H, ale celého českého loutkářství.

Je to již 46 let co Spejbl a Hurvínek poprvé promluvili vašimi ústy. Jaké to v začátcích bylo a jaký byl Miloš Kirschner jako učitel?

Miloš Kirschner působil na nás mladé příkladem velkého umělce, autora, šéfa a především divadelníka, pro kterého bylo publikum a úcta k němu alfou a omegou veškerého snažení D S+H. Uměl být jakožto ředitel velmi přísný, ale také měl pro mladé adepty pochopení. Trávil v divadle hodně času a povídal si s námi o principech tvorby. Pozorně sledoval náš umělecký růst, upozorňoval na chyby a moc nechválil. Zvlášť si nechával v hledáčku ty, o které měl opravdu zájem. Já měl to štěstí, že jsem mezi patřil.

Jak se to vůbec stalo, že jste se stal dalším "z rodiny" SaH?

Na podzim roku 1973 jsem absolvoval s Divadlem S+H svůj první zájezd do tehdejšího Západního Německa. Na programu byly dvě hry. Jedna pro dětsk diváky a druhá večerní, tedy pro dospělé. Já jsem v té době ještě nebyl členem uměleckého souboru, ale působil jsem coby jevištní technik.Během večerní show jsem měl dostatek času, abych mohl sledovat loutkoherce při jejich výkonech. Zejména mě fascinovalo, jak pan Kirschner hrál na předscéně Spejbla s Hurvínkem. Spejbla si sám vodil a za oba mluvil. Pochopitelně německy. No a já jsem postával v portálu jeviště a sledoval mistrovu kreaci. Jednoho večera mě napadlo si jednu z Hurvínkových replik pro sebe, polohlasně, aby to nebylo slyšet, zopakovat. To jsem ale netušil, že za mnou ve tmě stojí Helena Štáchová, připravená s loutkou Máničky na výstup. O přestávce si mě nechal pan ředitel zavolat do šatny a přikázalmi, abych přečetl pár řádků s knížky, kterou měl rozečtenou. „Klásku, přečti mi to jako Hurvínek, pěkně fistulkou.“ Mně se trochu podlomila kolena a zablekotal jsem, že to nedovedu, ale pan Kirschner trval na svém a ještě dodal, že mě Helenka slyšela, jak si to zkouším, tak ať si nevymýšlím. Tak jsem se o to tedy pokusil. „No, vidíš, vůbec to nezní špatně,“ řekl mistr poté příští divadelní sezonu jsem s několika dalšími mladými členy souboru nazkoušel hru pro nejmenší, od J.Skupy a F.Weniga nazvanou „Hurvínek mezi broučky“. 

Zavzpomínejme si na prvopočátky vašeho vystoupení, čeho jste se vždy nejvíce obával a přetrvává do dnes tréma, obavy, nebo již postupem času to "z člověka spadlo"?

Při premiéřě zmíněného představení mně ještě nebylo ani 18 let a chyběl mi pro postavu Spejbla ten správný hlasový témbr. Proto M.Kirschner vybral hru, kde byl Spejbl jen v prvním obraze a poté až na konci.

Přesto, to pro mě nebylo nic snadného, protože diváctvo mělo o hlasech S+H jasnou představu! Také jsem jednou zaslechl při odchodu z divadla po představení, jak se jeden chlapeček ptal maminky: „A proč měl ten Spejbl takový divný hlas?“

Postupem času, když jsem trochu zmužněl, už i ten Spejbl byl pro diváky přijatelnější.

Co se týče trémy, tu již dnes tolik nemívám, snad jen při zahraničních verzích, kdy hrajeme v cizích jazycích a čekáme na první reakce publika, aby se potvrdilo, že jsme dobře připraveni.

Spejbl a Hurvínek jezdí nejen po zemích českých, moravských a slezských, ale zejména i do zahraničí. Na která vystoupení vzpomínáte velice rád a naopak, která byla poněkud kostrbatá?

Naší nejoblíbenější destinací je Německo, kde máme spoustu fanoušků a zajíždíme tam pravidelně hostovat. Snad nejraději vystupuji v Berlíně a Hamburku. V Berlíně hráváme v sále pro 860 diváků a bývá většinou plno. Publikum se skvěle baví a pokaždé si na konci představení vynutí přídavek.

K těm těžším a složitějším zájezdům patřilo určitě Mexiko, kde jsme najezdili tisíce kilometrů a několikrát jsme museli po večerním představení a zbourání scény nasednout do autobusu a celou noc do rána cestovat napříč zemí na další štaci a poté odehrát dvě představení, a teprve pak jít  přenocovat do hotelu. Ale to už k takovému zájezdovému divadelnímu životu patří a já bych neměnil.

Když jezdíte do zahraničí, Spejbl a Hurvínek vždy promlouvají v jazyce státu kam jste zamířili, jaké je to učení někdy kostrbatých jazyků a který se vám učil nejhůře?

Samozřejmě, že příprava textů v těch neevropských jazycích je mnohdy složitá. Záleží na obtížnosti výslovnosti a významotvorných tónech, kteréje  třeba perfektně dodržovat. Čínština má čtyři, vietnamština sedm. Při nedodržení správného tónu, se slovo stane nesrozumitelným. V arabštině jsou to poměrně těžké hrdelní hlásky, jakési tlesknutí hlasivek. To mně dělalo, zvláště v případě Hurvínkovy fistule, asi největší problémy.

Při vystoupení se vždy držíte scénáře a nebo občas, tak jak někteří herci improvizujete a reagujete na některé aktuální podněty, situace?

Improvizuji rád. Je to zábava pro mě, ale i pro diváky, kteří to okamžitě vycítí. Dá se reagovat na vzniklou situaci na jevišti a stejně tak na nějakou aktualitu ze společenského života, nebo na něco co se právě přihodí v hledišti. Třeba, že někomu zazvoní mobil.

Jaká je Denisa jako paní ředitelka?

Deniska je v pravém smyslu slova odkojená naším divadlem. Zná jeho potřeby i problémy již od kolébky. Dokonce pamatuji, jak ji rodiče byli nuceni vzít sebou na zahraniční zájezd coby miminko. Denisa není autoritativní, radí se s námi, kteří k běhu divadla co říci. Ctí tradici Divadla S+H, ale dále ji rozvíjí. Patří k těm ředitelům, kteří mají vizi a svou prací ji naplňují.

Nelze nevzpomenout na Helenku. Jaká byla jako osobnost a jako ředitelka divadla?

Helena Štáchová byla snad nejpracovitější člověk, jakého jsem kdy v životě potkal. Po odchodu Miloše Kirschnera se chopila ředitelování divadla s neuvěřitelnou vervou a nasazením. Byla velkou bojovnicí, což dokazuje vyhraný osmiletý spor o záchranu ochranné známky pro naše divadlo. Její autorský příspěvek je obrovský a bude možno z něho ještě dlouho čerpat a k tomu všemu patří ještě její herecké mistrovství. Z Máničky se za její éry stala moderní dívka. Přestala být tou naivní, udivenou holčičkou. Navíc Helena byla skvěla jevištní partnerka. Moc nám všem chybí.

Nedávno jste divákům představil dalšího do rodiny SaH Ondřeje Lážnovského? Jak probíhal výběr, že právě Ondřej je ten pravý?

Ondřej je u nás v souboru již 11 let. Je to velmi talentovaný, zkušený loutkoherec. Chvilku mu trvalo, než se s marionetami úplně spřátelil, ale poměrně brzy začal alternovat Michala Bartáka ve vodění Hurvínka. Já jsem věděl, že vládne tzv. Hurvínkovskou fistulkou, ale neměl jsem tušení, jak to má se spejblovskou barvou. Za ta léta, co jsem v divadle se nám přihlásilo několik adeptů, kteří měli zájem o interpretaci S+H, ale nějak jsme si nemohli vybrat. Tak jsem před dvěma lety na Ondru uhodil, aby si něco přichystal a předvedl se. A ono to vyšlo. Jemu se do toho příliš nechtělo, protože cítil onu velikou odpovědnost, ale já jsem ho přesvědčil a divadlo má pro další budoucnost postaráno. S+H budou ve správných rukou, protože se Ondra činí i autorsky a režijně.

Letos slavíme 100 let Spejbla, co byste Spejblovi a divadlu popřál do budoucna?

Co popřát panu Spejblovi jiného, než neutuchající zájem publika, neklesající popularitu, aby kolem něho byli stále spolupracovníci, kteří se o něj budou dobře starat a aby měl stále co říci i za dalších 100 let.