Josef Spejbl je populární česká loutka. Spejbl je otec Hurvínka. Loutku vytvořil v roce 1920 řezbář Karel Nosek a hlas jí propůjčil nejprve Josef Skupa, poté Miloš Kirschner a po jeho smrti jej mluvil Martin Klásek, současně ho mluví Ondřej Lážnovský v alternaci s Martinem Kláskem.

Od I. světové války Josef Skupa působil v plzeňském Loutkovém divadle Feriálních osad (založeno 1913). Vystupoval s tradičním Kašpárkem, ale později se rozhodl ansámbl obohatit o zcela novou loutku, jejíž návrh předal řezbáři Karlu Noskovi. Skupa, stál o loutku moderní,  chtěl karikovat užvaněné měšťáky, kteří posedávají po hospodách a do všeho se pletou, aniž by čemukoli rozuměli. Loutka dostala jméno Spejbl, které Skupovi měl poradit jiný člen divadla, Karel Koval – Šlais. Původ jména není zcela zřejmý, snad souvisí s hanlivým slovem - nadávkou přejatou z němčiny - Bejbl, jímž se na Plzeňsku označovali hlupáci a popletové.

Poprvé Skupa Spejbla představil na podzim roku 1920, kdy vystoupil po boku Kašpárka coby cvičenec na hrazdě. I později se Spejbl často objevoval na jevišti s Kašpárkem, přičemž se stával obětí jeho šprýmů, avšak sám Skupa cítil, že se postavy k sobě příliš nehodí. Spejbl proto někdy vystupoval i sám, avšak hry s jednou postavou rovněž nebyly to pravé. A tak, přestože si Spejbl získal určitou popularitu, postupně se začal na scéně objevovat málo. To se změnilo až v roce 1926, kdy synovec Karla Noska Gustav vytvořil jako překvapení pro Skupu zmenšenou kopii Spejbla, která dostala jméno Hurvínek. Skupa loutku s radostí přijal a začal ji obsazovat do rolí spolu se Spejblem.

Hry, založené na dialogu Spejbla s Hurvínkem, si rychle získaly značnou popularitu a Skupa s nimi začal natáčet i rozhlasové pořady, gramofonové desky a vydávat knihy. V roce 1930 se rozhodl divadlo přebudovat na první českou profesionální loutkovou scénu, Divadlo Spejbla a Hurvínka. Za II. světové války v r. 1944 byl Josef Skupa zatčen a divadlo uzavřeno. Obnoveno bylo na podzim r. 1945, zároveň jej Skupa z Plzně přesunul do Prahy. V současnosti divadlo sídlí v Dejvické ulici v Praze 6. Od r. 1954 začal Skupu alternovat Miloš Kirschner, který navázal na jeho tradici, že Spejbla i Hurvínka mluví vždy stejný herec. Po Skupově smrti Kirschner pokračoval v úspěšné činnosti divadla. Začal se role Spejbla a Hurvínka učit v cizích jazycích, aby s nimi mohl vystupovat i v zahraničí. Od r. 1974 se s ním v rolích hlavních protagonistů začal střídat Martin Klásek, od r. 1982 už pravidelně a od Kirschnerovy smrti je tak již třetím hercem, mluvícím Spejbla a Hurvínka. V současné době alternuje s Martinem Kláskem i Ondřej Lážnovský.

Parametry loutek
velikost/váha
Malá (klasická) 55 cm / 1,60 kg
Střední (hrací) 60 cm / 1,85 kg
Velká (předscénová) 76 cm / 2,80 kg

Letos slavíte 100. narozeniny, ale vůbec na to nevypadáte. Co byste doporučil ostatním loutkám, aby také u nich byla číslovka 100 a byly tak slavní?

Podívejte,ono to dohromady není až tak o mě. Vždyť co já potřebuji – dobrého řezbáře, pevné nitě a nějakou značkovou leštěnku. Ale to nejdůležitější je správné vedení, bez toho bych byl už dávno někde ve vitríně v muzeu. Takže ostatním loutkám přeji to, aby měly také takové štěstí na ty nahoře.

Jak vzpomínáte na své lidské tatínky a zejména na pana Skupu?

Jó, náš starej....myslím tím pana Skupu … toho mám zapsaného v těch nejniternějších letokruzích.

Byly jsme jak jeden. Ze začátku, než se narodil Hurvajz a jevištní partnery mi dělali Kašpárek nebo Švejk, tak byl jedinou mojí opravdovou rodinou. Je tedy pravda, že se mnou zpočátku dělal psí kusy. Doslova. Namazal mi šosy mého fráčku zrajícím sýrem a pak na jeviště pustil psa. No to vám byla švanda.... Ještě teď se nemohu posadit, když si na to vzpomenu. Ale jinak to byl zlatej a nesmírně lidskej člověk. To byly časy. Navíc jsem byl mlád – tedy teoreticky samozřejmě. Když mě v roce 1957 natrvalo předal Miloši Kirschnerovi, tak jsme nevěděl, co nás všechno čeká, ale s Milošem to naštěstí byla spanilá jízda. Otevřel mi dveře do celého světa a do hlavy mi vložil témata, nad kterými jsem se do té doby vůbec nezamyslel. Byl náročný na sebe i své okolí a samozřejmě i na mě, ale ty výsledky, to mu nikdo nikdy nevezme. Martin Klásek, náš třetí otec, s námi v divadle takřka vyrůstal – přidal se k nám ve svých 16 letech a za tu dobu s námi krásně srostl. To víte, měl jsem dost času si ho vychovat a spolu naopak vychováváme našeho čtvrtého otce Ondru Lážnovského. Oba pro naše divadlo píší skvělé hry a s oběma mi je nadmíru dobře.

Je něco, čím Vás dokáže Hurvínek vytočit úplně do běla?

O mě se ví, že jsem v podstatě velmi klidný člověk. Já zvládám Hurvínkovi aktivity naprosto s přehledem. Já například vím, že teď leží v učení, takže je tu krásné ticho. No jo, je nějaké ticho...že on uličník zase něco někde provádí? HURVAZ!? Já ho přetrhnu jako hada, jen co se mi dostane do rukou....

S divadlem S+H jste objel celý svět, kde se Vám opravdu líbilo a kde by raději člověk vzal nohy na ramena?

Víte, já se ve svém věku už nerad trmácím někam daleko. O to větší radost mám, že po naší domovině mám nejraději sousední Německo. Mám to kousek a navíc je to jak druhý domov. Máme tam spoustu přátel. Možná to nevíte, ale spousta našich desek, knih nebo Večerníčků, na kterých tady u nás vyrůstaly generace, má i svou německou verzi.

Když se nad tím tak zamyslím, tak jsem nikdy nohy na ramena brát nemusel – pokud jsem to tedy neměl ve scénáři. Díky tomu, že vždy promlouváme řečí té země, kde vystupujeme, tak nám rozumí všude a všude nás pochopí a mají rádi. A z takové země by byla hloupost utíkat.

Kolik vlastně umíte jazyků?

Promluvili jsme celkem již ve 22 jazycích, ale to bohužel neznamená, že všechny ovládám. Spoustu textu jsem se učil jen foneticky vyslovit, aniž by si byl jistý, co vlastně říkám.

Prošel jste klíčovými událostmi v dějinách Československa a Česka, u čeho byste raději nebyl a naopak, co by si rad člověk zopakoval?

Máte pravdu, dějiny naší země se na mém osudu projevovaly opravdu dost.

Ve dvacátých letech jsme byly s republikou oba mladí, plní bujarého nevázaného veselí, byl jsem takový dada kabaretní typ. V pozdějších třicátých letech jsem zvážněl a v našich hrách jsme s Hurvínkem poukazovali na tu nespravedlnost a hrůzu, která se kolem šířila. Za války jsme lidem dodávali kuráž a pocit národní hrdosti a nakonec jsme s klukem skončili v trezoru plzeňského gestapa a náš starej, profesor Skupa, v drážďanském vězení. Na tyhle chvíle vzpomínám opravdu nerad....

No pak nás hned po skončení války při vyklízení gestapáckého trezoru vyhodili američtí vojáci na smetiště, kde nás našel jeden malý chlapec, který nás znal z divadla a donesl nás ke Skupům. A jelo se dál. Jenže co hrát, když to co se hrálo před válkou bylo označeno jako buržoazní zábava a plnit na jevišti pětiletky se mi nechtělo. S kluka se mi pokusili udělat pionýra, ale naštěstí takový rošťák jako Hurvínek by pionýrům moc za vzor nebyl, ale stejně to trvalo až do roku 1956, kdy si profesor Skupa zahrál na Silvestra svou poslední premiéru a to na velké téma vyrovnání se s kultem osobnosti. Se mnou v hlavní roli. I když si teď říkám, co já s tím měl společného, že ano? Pak už přišla éra Miloše Kirschnera a zlatá šedesátá léta, léta uvolnění a nových společenských témat, které jsme tak skvěle zužitkovali na jevišti. Na tuto dobu vzpomínám moc rád. V normalizačních sedmdesátých letech jsme takzvaně hráli o zlatou mříž, když jsme říkali, co jsme měli opravdu na srdci, což se v té době nenosilo. Ale pak naštěstí přišla Sametová revoluce. Sice jsme dostali výpověď z nájmu a museli z Vinohrad, kde jsme byli celé půlstoletí doma, ale ono to bylo štěstí v neštěstí, protože v Dejvicích je nám více než dobře a máme to tu rádi. A jako takovou tečku na závěr – v době, kdy jsme kvůli koronaviru nemohli hrát, jsme spolu s půlkou národa šili roušky. Takže dějiny naší země mi občas doslova dávají na frak. 

Co byste popřál divadlu S+H do dalších let?

Po tom, co jsem si zrekapituloval dějiny, bych chtěl hlavně klid. Na práci i doma. To mi připomíná … Hurvajz? HURVAJZ?! Pořád není doma a já abych se z toho zbláznil. Na shledanou!